Katolická církev je dlouhodobě bezesporu jedna z nejdůležitějších institucí evropské civilizace - svou efektivní hierarchií a globální působností inspirovala podobu moderního správního aparátu, její teologické a exegetické proudy formovaly společenské představy o dobru a zlu, předsudky a tabuizovaná témata, po dlouhá staletí zásadním způsobem ovlivňovala kulturu a tím vtiskla charakter prostoru, v němž se pohybujeme. V neposlední řadě sloužila mnoha lidem jako instance, vůči níž se mohli vymezovat. Kniha známého teologa Hanse Künga Malé dějiny katolické církve se pokouší proniknout pod povrch této instituce a na jejích dějinných proměnách ukázat různé proudy a názory, které ji formovaly. Spis, jako ostatně většina Küngových děl, bije do vlastních řad - a snaží se pomocí tvůrčí kritiky naznačit cestu, jakou by se mohla ubírat případná, z Küngova pohledu velice žádoucí, církevní reforma.

Katolická církev je dnes obvykle vnímána především jako konzervativní společenská konstanta. Pod zdánlivě nehybným povrchem však probíhá myšlenkový zápas o její budoucí podobu a snaha vyrovnat se s konzervatismem a myšlenkovou uzavřeností. Ta se projevovala od novověku bojem proti "nebezpečnému" rozšiřování vědění, jehož důsledkem byl například vznik inkvizice nebo seznamu zakázaných knih. Historické mezníky počátku boje proti novému světonázoru představují především roky 1600 (upálení Giordana Bruna) a 1633 (Galileo Galilei se zříká svých "omylů"). Neschopnost reflektovat nové společenské fenomény (která vedla například papeže Pia VI. roku 1791 k odsouzení "zavrženíhodné filosofie lidských práv") vrcholí spolu s centralizací církevní hierarchie v druhé polovině 19. století.

V roce 1864 papež Pius IX. vydává Syllabus errorum modernorum - Sbírku moderních omylů1, obranu středověké a protireformační nauky a struktury a vyhlášení války proti moderně. Index librorum prohibitorum - Seznam zakázaných knih2 - se definitivně stává seznamem doporučené literatury (s jediným nedostatkem - neobsahuje např. Nietzscheho nebo Schopenhauera, neboť kacířské spisy jsou od Tridentského koncilu zakázány automaticky). I. Vatikánský koncil (1869-1870) schvaluje dogma o neomylnosti papeže v otázkách věrouky pronesených ex cathedra a jurisdikční primát římského biskupa nad každým křesťanem. Z rozhodnutí Pia X. musel od roku 1910 veškerý katolický klérus složit Antimodernistickou přísahu3 (povinnost odstranil Pavel VI. v roce 1967).

V letech 1962-1965 se nicméně z iniciativy papeže Jana XXIII. sejde II. Vatikánský koncil, jehož hlavním tématem je alespoň zpočátku obroda a otevření církve (aggiornamento). Koncil má upravit vztah k jiným církvím, přitakat modernímu světu, lidským právům a napravit postoj církve k Židům. Kritizuje ustrnulou a centralistickou hierarchii a snaží se tento model překonat. Díky liturgické reformě začnou lidé po třinácti staletích konečně opět rozumět mši - bohoslužby se mohou konat v národních jazycích. Ještě během koncilu Jan XXIII. zemře a na jeho místo nastoupí Pavel VI., což původní deklarované cíle poněkud rozmělní.

Od této doby nicméně v katolické církvi vznikne postvatikánské štěpení. Část věřících trend ukázaný II. Vatikánem vítá jako tolik žádané otevření se dnešnímu světu, část jej naopak odmítá jako ustoupení nebezpečným myšlenkám modernismu. Jinými slovy a se značným zjednodušením: ve sporu o podobu katolické církve se střetávají dvě koncepce - liberální koncepce racionality a otevřenosti a konzervativní koncepce tradice a neměnnosti. Dva odlišné pohledy rozdělí jak klérus, tak laiky. Vznikají laická sdružení, iniciativy teologů, časopisy, rozhlasové stanice, zastávající to které stanovisko. Známými liberálními sdruženími jsou např. "Wir sind Kirche" (Církev jsme my), laické sdružení čítající přes 1,5 milionu členů, nebo Donum Vitae, katolické občanské sdružení, poskytující poradenství těhotným ženám v tísni4. Ke konzervativním organizacím lze zařadit např. Kněžské bratrstvo sv. Pia X. nebo Společnost Ecclesia Dei, snažící se mj. prosadit návrat k tradiční mši podle tridentského ritu (tj. v latině a výhradně pod vedením kléru).

Štěpení existuje samozřejmě i v České republice. Nejznámějším liberálním katolíkem je Tomáš Halík, který v současnosti předsedá České křesťanské akademii, liberálně katolickým časopisem jsou například Getsemany5. Konzervativní katolíci (například Michal Semín či Radomír Malý) se sdružují kolem časopisu Te Deum6, Katolický týdeník7, Světlo8 nebo kolem Národní tiskové agentury9 (zde v kombinaci s tvrdým nacionalismem).

Autorem Malých dějin katolické církve je kontroverzní liberálně-katolický teolog Hans Küng, původem Švýcar, který vystudoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě v Římě a byl jedním z oficiálních teologů II. Vatikánského koncilu. Jako jeden z prvních otevřeně kritizoval dogma o nemylnosti papeže (1970 v knize Unfehlbar? Eine Anfrage) a na přelomu let 1979/80 mu byla odebrána kanonická mise (povolení vyučovat katolickou teologii). Mimo jiné prosazuje projekt světového étosu, celoplanetární zodpovědnosti a globální náboženské tolerance.10 Zaměření na mezináboženský dialog se výrazně projevuje v Küngových spisech - Malé dějiny jsou zkrácenou verzí rozsáhlého spisu Das Christentum, jenž spolu s podobně rozsáhlými Künovými knihami o judaismu a islámu tvoří významnou trilogii. Do češtiny bohužel ani jeden z těchto spisů přeložen nebyl. Malé dějiny pak byly vydány česky v roce 2005 jako společný počin nakladatelství Barrister a Vyšehrad.

V úvodu Küng upozorňuje na fakt, že katolická církev je často hodnocena velmi jednostranně - podle ideologického a světonázorového ukotvení hodnotícího. Bývá obdivována jako první globální a přitom velmi efektivní organizace, uchovávající a šířící učenost, jako zdroj podnětů mnoha duchovních a kulturních výdobytků evropské civilizace. Bývá haněna jako reakcionářská a rigidní, inkviziční a pokrytecká. Küng ji však ani nehodlá nekriticky obdivovat, ani sestavovat seznam jejích zločinů. Chce, jak tvrdí, podat stručný přehled církevních dějin a zároveň je kriticky zhodnotit ze své pozice. Co tím míní, se pokusím ilustrovat na několika vybraných pasážích.

V první kapitole se Küng věnuje prvotní církvi, ustavení prvního společenství kolem Ježíše Krista. Pokládá si otázku - byl Ježíš katolík? Ježíš podle Künga rozhodně nebyl zastáncem patriarchální hierarchie a dnes by se dostal se vší pravděpodobností do ostrého konfliktu, protože by "radikálně zpochybňoval vládnoucí církevní kruhy a kliky a rovněž zděděnou religiozitu tolika tradicionalistických zbožných a fundamentalistů" (s. 15). Tato věta představuje koncentrát hlavního naladění, jež se prolíná celým textem: kritika papalismu, římské hierarchie a náboženské ustrnulosti, která si u rituálů a obřadů více cení jejich hodnoty symbolické (naučené, zautomatizované), než prožitku víry.

Další dvě kapitoly se zabývají vznikem církve jako organizace, tj. vývojem ritu a struktury hierarchie, od prvních charismaticky soustředěných společenství, přes postupnou institucionalizaci jednotlivých funkcí a vystřídání původních proroků a učitelů kněžími. Toto biskupské uspořádání církve, říká Küng, však nelze interpretovat jako historickou skutečnost (nelze dokázat kontinuitu od apoštolů k dnešním biskupům zajištěnou nepřerušeným řetězcem "vzkládání rukou"), nýbrž jako funkční proměnu, zajišťující stále rostoucím obcím soudržnost v čase a prostoru.

Z pronásledované menšiny se souběhem událostí stává od první poloviny 4. století oficiální říšské náboženství a církev řídí císař. V okamžiku, kdy je Řím roku 410 dobyt, vzniká v církvi mocenské vakuum, jehož využívá římský biskup, a začíná několikasetleté období postupného, krůčkovitého upevňování jeho moci nejprve pomocí rozšiřování jeho úředních kompetencí, později i pravomocí teologických a klerikálních.

Podle Künga si papežský stolec k právnímu i teologickému primátu značnou měrou pomohl falzifikáty. V pátém nebo šestém století vzniká jeden z prvních - smyšlená "legenda" o papeži Silvestrovi, na níž je později postaveno další, velmi významné falzum - tzv. Konstantinova donace11, podle níž přenechal císař Konstantin papeži Silvestrovi Řím, západní polovinu říše a propůjčil mu primát nad všemi ostatními církvemi. Ve skutečnosti propůjčil Konstantin Silvestrovi toliko Lateránský palác a lateránskou a svatopetrskou baziliku. Na to, že Konstantinova donace je falzum, se přijde až o celých tisíc let později.

Z této doby pocházejí též spisy falešného žáka apoštola Pavla, Dionýsia Areopagity, který mluví o hierarchické struktuře na Zemi (v kléru) i v nebi (mezi anděly), a vlivné symmachovské falzifikáty, které mj. tvrdí, že papež nesmí být souzen žádnou jinou instancí, ani císařem.

V devátém století vzniká velká falzifikace, přes sto údajných dokumentů prvních římských biskupů, známá jako Pseudoisidorské dekretálie. Dokumenty budily dojem, že prvotní církev byla do detailů řízena biskupy, a značně upevnily papežovu moc. Küng upozorňuje, že falzifikáty lze i dnes nalézt v církevním zákoníku Codex Iuris Canonici12.

Pátý oddíl věnuje Küng období 11. až 13. století. Za důvody rozkolu mezi západní a východní církví dokonaného roku 1054 podle něj nelze označit pouze jazykové, kulturní a rituální rozdíly. Ty by při dobré vůli bylo bývalo možné překonat. Avšak zatímco východní církev zůstala společenstvím věřících, "kolegiálně uspořádanou federací církví" (s. 59), západní církev se mezitím změnila v monarchicko-absolutistickou, centralisticky spravovanou instituci, zakládající se převážně na římském církevním právu a římských dekretech. Východní církev však absolutní autoritu římského biskupa nikdy neuznala. Zásadní podíl na tomto schizmatu připisuje Küng především z římské strany vyhrocenému sporu mezi dvěma koncepcemi hierarchie.

Reformaci chápe jako reakci na stále větší nutnost reformy pokryteckého a zcela nevěrohodného papalistického systému (uvádí například zcela světské a zhýralé renesanční papeže, kteří chovají stejné mocenské ambice jako italská knížata, žijí v přepychu, oddávají se neřestem a sami, ač neústupně trvajíce na celibátu, plodí spousty manželských i nemanželských dětí), jíž se papežové vytrvale brání. Upozorňuje na to, že reformátoři původně vůbec nechtěli způsobit další rozštěpení církve, této myšlenky se například Luther vysloveně obával. Vinu za reformační rozštěpení jednoznačně dává Římu a jeho "německým přisluhovačům" (s. 88), kteří nebyli schopni rozpoznat závažnost celé situace a spoléhali se na nezpochybnitelnou papežovu autoritu.

Ukázka: Kapitola o reformaci

Poslední dvě kapitoly sledují katolickou církev v 18. až 20. století. Její vzrůstající uzavřenost, boj proti všemu novému a vůbec ztotožnění "nového" s "nebezpečným" je pro Künga nepochopitelné. Osvícenství a francouzská revoluce přinášejí převratnou myšlenku tolerance a lidských práv, které se postupně prosazují ve filosofii, v politice a nakonec i v každodenním životě.

Reakcí na "nebezpečné novoty" je uzavírání církve, čím dál zarputilejší boj a utužování vertikální hierarchie. Küng se nicméně domnívá, že zatímco tyto tendence byly reakcí na (domnělé či skutečné) nebezpečí, ve skutečnosti se samy staly příčinou dnešního církevního úpadku.

Církev ztrácí postupně kontakt se světem, nedokáže včas a konstruktivně reagovat na nové společenské fenomény a myšlenkové proudy. Její význam se zmenšuje úměrně tomu, jak Řím stupňuje semknutost svých věřících. Zcela symbolický je fakt, že I. Vatikánský koncil, jímž tento vývoj vrcholí, který odsuzuje modernu jako takovou a vyhlašuje papežův jurisdikční primát a neomylnost ex cathedra, končí vpochodováním italských vojsk do Říma a zánikem církevního státu.

II. Vatikánský koncil pro Künga představuje naději. Koncilní závěry byly sice rozmělněny předčasnou smrtí Jana XXIII. a mediální papež Jan Pavel II. se, jak tvrdí Küng v kapitole nazvané expresivně "Zrada na koncilu" (s. 128 - 132), svými činy snaží je zvrátit, koncil však rozpoutal vášnivou diskusi o dalším směřování katolické církve.

Přinejmenším ze společenského a politického hlediska je úpadek katolické církve zřejmý. Počet věřících na severní polokouli klesá, ovšem počet kněží ještě rychleji. Na jednoho klerika připadá stále více laiků, což znemožňuje účinnou pastorační činnost13. Církev ztratila ve společnosti autoritativní pozici, stala se jednou z mnoha zájmových skupin a její vliv na kulturu i politiku se stále snižuje. Zatímco jedni vidí vinu za tuto krizi v sílících dekadentních koncepcích (v ekumenismu, náboženské toleranci či lhostejnosti, sbližování kléru a laiků), podle jiných se jedná o příčiny vnitřní, o chybné nastavení církve a její reakce na vnější změny.

Hans Küng je jedním z nejvýraznějších a nejkontroverznějších představitelů onoho druhého proudu, škatulkovaného jako liberální katolicismus. Jeho kniha Malé dějiny katolické církve rozhodně není dějinami katolické církve, ani učebnicí, ani referenční příručkou. Na to je necelých sto padesát stran pro dvě tisíciletí přece jen poněkud málo. Více než cokoliv jiného představuje shrnutí a zdůvodnění Küngových postojů. Kdyby se kniha jmenovala Kritický výklad dějin katolické církve z pohledu liberálního katolíka, byl by to název mnohem výstižnější. V tomto ohledu však plní svou funkci velmi dobře - Küng je upřímný, vykládá své karty na stůj a věří ve čtenářovu ochotu a schopnost předestřené argumenty zvážit.

V rozsahu spočívá největší slabina a zároveň největší síla celé knihy. Na digrese ani předestření odbornějších teologických či historiografických problémů nezbývá čas, což na druhou stranu Küngovi umožňuje věnovat se nejdůležitějším momentům církevní historie a vkládat je jako kamínky do mozaiky jeho pojetí katolicismu. Čtenář tak má stále před očima klíčové myšlenky - celibát jako hlavní příčinu propasti mezi klérem a laiky, postoj církve k ženám jako dosud nevyřešený zdroj nespravedlnosti a především kritiku papalismu jako nelegitimního a domýšlivého směru preferujícího poslušnost před autenticky prožívanou vírou.

Text je čtivý a poskytuje názorný a srozumitelný vhled do autorova světonázoru. Pokud vás tedy Küngův liberální katolicismus zajímá, ať už jste názorově jakkoliv ukotveni, knihu nelze než doporučit.