Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
11.srpna 2022
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Glosy.info

Eurocentrismus a jeho avataři: Dilemata společenských věd - Immanuel Wallerstein

Text byl publikován 8.května 2004, vytištěn pak 10.srpna 2022. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/eurocentrismus-a-jeho-avatari-dilemata-spolecenskych-ved/>

Společenské vědy jsou eurocentrické celé své institucionální období, tedy od té doby, co vznikly universitní katedry společenských věd. To není překvapující. Jsou totiž produktem moderního světového systému a eurocentrismus tvoří základ geokultury moderního světa. Společenské vědy jako institucionální struktura mají svůj původ především v Evropě. Budeme používat slovo "Evropa" spíše jako kulturní než kartografický pojem; a v tomto smyslu odkazujeme v debatě o posledních dvou stoletích hlavně k západní Evropě a severní Americe dohromady. Ve skutečnosti se totiž společenskovědní disciplíny převážnou měrou rozvíjely, přinejmenším do roku 1945, v pouhých pěti zemích – ve Francii, Velké Británii, Německu, Itálii a ve Spojených státech. I dnes jsou přes světovou rozšířenost společenských věd většina společenských vědců Evropané. Společenské vědy se objevily jako odpověď na evropské problémy, v určitém historickém momentu, kdy Evropa dominovala světovému systému. Bylo nevyhnutelné, že jejich volba tématu, vytváření teorií, metodologie a epistemologie reflektovaly omezení okolnostmi, za kterých vznikly.

Nicméně v období po roce 1945 byly svět vědění stejně jako politika světového systému ovlivněny africkou a asijskou dekolonizací a rychle se vyvíjejícím politickým vědomím neevropských národů. Jedna z velkých změn během posledních nejméně třiceti let je mimo jiné skutečnost, že "eurocentrismus" společenských věd je napadán z mnoha stran. Tento útok má samozřejmě své zásadní zdůvodnění a je bez diskuse, že pokud mají společenské vědy v 21.století pokročit, musí překonat toto eurocentrické dědictví, které zkresluje jejich analýzy a umenšuje kapacity k řešení současných problémů. Avšak pokud se nám to má povést, musíme se podrobně podívat na to, co konstituuje eurocentrismus, protože, jak ještě poznáme, je to hydra, která má mnoho hlav a mnoho proponentů. Nebude jednoduché zabít tohoto draka rychle. Ve skutečnosti hrozí nebezpečí, že pokud nebudeme opatrní, namísto abychom s ním bojovali, můžeme lehce sklouznout ke kritice eurocentrismu, která samotná stojí na eurocentrických premisách - a tím posílíme jeho vliv na komunitu učenců.

I

Existuje přinejmenším pět různých aspektů, které jsou na společenských vědách označovány jako eurocentrické. Tyto netvoří logicky ucelenou sadu kategorií, neboť se ne zrovna zřetelně překrývají. Přesto může být užitečné obhlédnout vznášená obvinění. Mezi pěti eurocentrickými aspekty společenských věd jsou uváděny

  • jejich historiografie
  • omezenost jejich universalismu
  • předpoklady o (západní) civilizaci
  • orientalismus
  • jejich snahy prosadit teorii pokroku.

Historiografie

Toto je výklad evropské nadvlády v moderním světě z povahy specificky evropského historického vývoje. Historiografie tvoří pravděpodobně základ všem dalším výkladům, ale je zároveň očividně nejnaivnější variantou, jejíž platnost je nejsnázeji zpochybnitelná. Evropané byli v posledních dvou stoletích bezpochyby v čele světa. Společně ovládali nejbohatší a vojensky nejsilnější země. Mohli se chlubit nejpokročilejší technologií a byli zároveň jejími hlavními tvůrci. Tyto skutečnosti se zdají zůstávat nepopřené - a jsou vůbec těžko popíratelné. Důležité je, co vysvětluje tento rozdíl v moci a blahobytu oproti zbytku světa. Jeden typ odpovědi zní, že Evropané vykonali něco úctyhodného, něco jiného, než ostatní lidé na Zemi. To je to, co je míněno učenci, kteří mluví o "evropském zázraku" (např. Jones 1981). Evropané nastartovali průmyslovou revoluci či udržitelný růst, nebo dali vzniknout modernitě, nebo kapitalismu, byrokratizaci, nebo individuální svobodě. Budeme muset tyto pojmy obezřetně definovat a podívat se, jestli to skutečně byli Evropané, kdo nastartoval cokoliv, co tyto novinky skutečně znamenaly, a pokud ano, tak kdy.

Ale i pokud se shodneme na definici a časování, tedy takříkajíc na skutečnosti jevu, vysvětlíme vlastně velmi málo. Protože pak musíme vysvětlit, proč to byli Evropané a ne jiní, kdo započal ten který fenomén, a proč tak učinili v určitém historickém bodě. Při hledání odpovědí na tyto otázky je většina učenců instinktivně puzena nahlédnout do historie, k předpokládaným předchůdcům. Pokud Evropané v osmnáctém či šestnáctém století vykonali "x", říká se, že to bylo pravděpodobně proto, že jejich předkové (a ti můžou být spíše kulturní než biologičtí) udělali nebo byli "y" v jedenáctém či patnáctém století před Kristem nebo ještě dříve.

Existuje předpoklad, který není sice skrytý, ale po dlouhou dobu zůstával netematizovaný; a to předpoklad, že ať už to je jakákoliv novota, za kterou se pokládá zodpovědná Evropa šestnáctého až devatenáctého století, tato novota je dobrá, je něčím, na co by Evropa měla být hrdá, co by jí měl závidět zbytek světa, nebo jí za to být alespoň vděčný. Tato novost je vnímána jako nějaký zisk, a mnoho názvů knih dosvědčuje tento postoj.

Zdá se mi nepopíratelné, že skutečná historiografie světových společenských věd vyjadřuje takové vnímání reality velkou měrou. Toto vnímání může být samozřejmě zpochybňováno různými způsoby a to se v posledních dekádách také děje. Lze se tázat na přesnost popisu toho, co se stalo v Evropě i v celém světě v šestnáctém až devatenáctém století. Lze zpochybnit, zda to, co se v tomto období událo, navazuje skutečně na ty a ty předpokládané kulturní předky. Lze implantovat příběh šestnáctého až devatenáctého století na období delší o několik století až desítky tisíc let. Pokud člověk toto učiní, dospěje k názoru, že evropské "výdobytky" se zdají méně pozoruhodné, nebo spíše cyklickou, opakující se variantou, nebo méně něčím, co lze primárně připsat Evropě. A nakonec lze také akceptovat, že tyto novosti byly skutečné, ale dokazovat, že byly krokem spíše negativním než pozitivním

Tento druh revisionistické historiografie je často přesvědčivý v detailu a tíhne ke kumulativnosti. V určitém bodě se váhy převáží a nastoupí protiteorie. To se například zdá být ten případ v případě historiografie francouzské revoluce, kde takzvaná sociální interpretace, která převažovala v literatuře přinejmenším století a půl, byla v posledních třiceti letech zpochybněna a "svržena". Pravděpodobně vstupujeme právě teď do takového období změny paradigmatu co se týče historiografie modernity.

Kdykoliv se taková změna děje, bychom se však měli zhluboka nadechnout, poodstoupit a zvážit, jsou-li alternativní hypotézy opravdu věrohodnější, a především jestli se skutečně odloučily od základních premis předchozí dominantní hypotézy. To je otázka, kterou bych chtěl položit v souvislosti s historiografií předpokládaných evropských výdobytků v moderním světě. Tento výklad je zpochybňován. Co je navrhováno jako náhrada? A jak odlišná je tato náhrada? Nicméně než se dotkneme této závažné otázky, musíme zmínit další způsoby kritiky eurocentrismu.

Universalismus

Universalismus je názor, že existují vědecké pravdy, které jsou platné napříč časem a prostorem. Evropské myšlení posledních několika století bylo z velké části universalistické. Byla to éra triumfu vědy jako poznávací aktivity. Věda nahradila místo filosofie jako prestižního modu vědění a arbitra sociálního diskursu. Věda, o které mluvíme, je Newton-Karteziánská věda. Stála na předpokladu, že svět je řízen zákony, projevujícími se v podobě lineárně rovnovážných procesů, a tím, že se tyto zákony zformulují jako universální vratné rovnice, potřebujeme už jen určitou znalost počátečních podmínek, abychom mohli předpovědět jejich stav v jakémkoliv bodě v budoucnosti či v historii.

Co toto znamenalo pro společenské vědění, se zdálo být jasné. Společenští vědci mohou objevit ony universální procesy, které vysvětlují lidské chování, a pokud své hypotézy mohou verifikovat, pak tyto jsou platné napříč časem i prostorem; měly by být vyřčeny takovým způsobem, aby byly platné vždy a všude. Postava učence byla irelevantní, jelikož učenci operovali jako neutrální analytici stojící mimo hodnotové soudy. Samotná empirická evidence mohla být ignorována za předpokladu, že data byla zpracována správným způsobem, neboť procesy byly považovány za konstantní. Důsledky však nebyly příliš odlišné v případě těch učenců, jejichž přístup byl více historický a idiografický, pokud tito předpokládali existenci nějakého základního modelu historického vývoje. Všechny etapové teorie (ať už Comtova, Spencerova či Marxova, abych jmenoval jen pár z dlouhého seznamu) byly primárně tím, co je nazýváno "whigovská interpretace historie", tedy předpokladem, že přítomnost je nejlepší možná doba a že minulost nevyhnutelně vedla k přítomnosti. Dokonce i ty nejempiričtější historické knihy, jakkoliv proklamovaly zdržení se teoretizování, tíhly přesto k podvědomé reflexi nějaké základní etapové teorie.

Ať už v ahistorické, časově zvratné formě nomothetických společenských vědců nebo v podobě diachronické etapové teorie historiků - evropské společenské vědy byly jednoznačně universalistické, když předpokládaly, že ať už to bylo cokoliv, co se stalo v Evropě mezi šestnáctým a devatenáctým stoletím, představovalo to vzor aplikovatelný všude, buď protože to byl progresivní a nezvratný výdobytek lidstva, nebo protože se jednalo o naplnění základních potřeb humanity skrze odstranění umělých překážek k jejímu sebeuplatnění. Co jste viděli v Evropě, nebylo jen dobré, byl to odraz budoucnosti všude na světě.

Universální teorie byly vždy pod útokem vedeným na základě argumentů, že ta a ta situace v tom a tom časovém bodě nezapadá do daného modelu. Vždy také existovali učenci, kteří argumentovali tím, že universální generalizace jsou nemožné z jim inherentních důvodů. Ale v posledních třiceti letech se objevil třetí způsob útoku proti universálním teoriím moderních společenských věd. Podle něj tyto údajně universální teorie nejsou ve skutečnosti vůbec universální, ale spíše prezentují západní historický vzor, jakoby tento byl universální. Joseph Needham již před drahnou dobou nazval "fundamentální chybou eurocentrismu...onen základní postulát, že moderní věda a technologie, jež mají kořeny v renesanční Evropě, jsou univerzální, a z toho vyplývá, že univerzální je všechno evropské." (citováno v Abdel-Malek 1981, s.89).

Společenské vědy jsou tedy obviňovány z toho, že jsou eurocentrické do té míry, do jaké jsou zároveň partikularistické. A více než eurocentrické jsou nazývány vysoce omezenými. Toto je jistě velmi bolestné, neboť moderní společenské vědy chválily samy sebe hlavně jako ty, které se povznesly nad omezenost.

Civilizace

Civilizace odkazuje ke skupině společenských charakteristik, které kontrastují s primitivností nebo barbarismem. Moderní Evropa se považovala za více než pouhou jednu civilizaci mezi mnohými; považovala se za (výlučně nebo alespoň zvláštním způsobem) "civilizovanou". O tom, co charakterizuje stav "bytí civilizován",neexistuje jasný konsensus, dokonce ani mezi Evropany. Podle některých je civilizace obsažena v modernitě, tj. v pokročilé technologii, ve vzrůstu produktivity a v kulturní víře v existenci historického vývoje a pokroku. Podle jiných se vyznačuje zvýšenou autonomií jednotlivce vůči všem dalším sociálním aktérům - rodině, komunitě, státu, náboženským institucím. Pro jiné znamená civilizace nenásilné chování v každodenním životě, společenské mravy v nejširším slova smyslu. Pro další je spjata s mizením, respektive zúžením záběru legitimního násilí a rozšiřování definice krutosti. A pro mnohé je civilizace samozřejmě kombinací více těchto rysů dohromady.

Když francouzští kolonizátoři mluvili v devatenáctém století o la mision civilisatrice, mínili tím zavedení těch hodnot, které patřily k definici civilizace, do společností neevropských národů - ať už Francií nebo obecněji Evropou. Když v 90.letech 20.století různé skupiny v západních zemích mluvily o "právu zasáhnout" do politických situací v různých částech světa, ale téměř vždy mimo Evropu, nárokovaly si toto právo právě ve jménu takových civilizačních hodnot.

Tato sada hodnot, ať už upřednostňujeme je nazývat hodnotami civilizačními, sekulárně-humanistickými či moderními, prolíná celými společenskými vědami, jelikož tyto ědy jsou produktem stejného historického systému, který vyzvedl tyto hodnoty na vrchol hierarchie. Společenští vědci zahrnuli tyto hodnoty do svých definicí problémů (sociálních, intelektuálních), které považují za hodné zamyšlení. Vtělili tyto hodnoty do konceptů, které vynalezli k analýze těchto problémů, a do ukazatelů, které užívají k měření těchto konceptů. Společenští vědci bezpochyby trvají většinou na tom, že se snaží stát mimo hodnoty, být bezhodnotoví, a zároveň tvrdí, že nikdy záměrně nezkreslují a nedezinterpretují data kvůli svým společensko-politickým preferencím. Ale být bezhodnotový v tomto smyslu neznamená, že všechny hodnoty, ve smyslu rozhodnutí o historické důležitosti sledovaných jevů, chybí. To je samozřejmě hlavní argument Heinricha Rickerta (1913) ohledně logické zvláštnosti toho, co nazývá "kulturní vědy". Tyto nejsou schopny ignorovat "hodnoty" ve smyslu hodnocení společenské závažnosti.

Západní a společenskovědné předpoklady o "civilizaci" nebyly zcela nezasažené konceptem mnohosti civilizací. Kdykoliv někdo nastolil otázku původu civilizovaných hodnot, jak je možné, že se objevily původně v moderním západním světě (tak to bývalo podáváno), odpověď byla téměř nevyhnutelně taková, že tyto byly produktem dlouhotrvajících a jedinečných trendů v minulosti západního světa, jinak popisovaných též jako dědictví antiky a/nebo dědictví křesťanského středověku a hebrejského světa, nebo kombinované dědictví těchto dvou, přičemž to druhé se často označovalo jako židovsko-křesťanské dědictví.

Proti těmto po sobě jdoucím úvahám se dá vznést mnoho námitek. Znovu bylo (a je) zkoumáno, je-li moderní - nebo moderní evropský - svět civilizován přesně tím způsobem, jak je toto slovo užíváno v evropském diskursu. Za zmínku stojí poznámka Mahátmy Gándhího, který na otázku "Pane Gándhí, co si myslíte o západní civilizaci?" odvětil:
"Byla by to dobrá myšlenka."
Navíc předpoklad, že hodnoty antického Řecka nebo Říma či starého Izraele byly nápomocny při pokládání základů těchto takzvaných moderních hodnot více, než hodnoty jiných starobylých civilizací, je také zpochybňován. A konečně není samo o sobě evidentní, že moderní Evropa může vůbec věrohodně prohlašovat ať už antické Řecko a Řím nebo starý Izrael za svůj civilizační základ. Již dlouho se táhne debata mezi těmi, kdo považují buď Řecko, nebo Izrael za alternativního kulturního původce. Každá ze stran zpochybňuje svého oponenta. Tato debata sama pak vrhá stín na věrohodnost každé strany.

Kdo by se přel o to, zda Japonsko může považovat staroindickou civilizaci za svého původce na základě faktu, že tato byla místem vzniku buddhismu, jenž se později stal centrálním bodem japonské historie? Jsou současné Spojené státy antickému Řecku, Římu či Izraeli kulturně blíže než Japonsko indické civilizaci? Koneckonců lze argumentovat tím, že křesťanství znamenalo - mnohem více než kontinuitu - rozhodné odloučení od Řecka, Říma a Izraele. Křesťané sami až do renesance opravdu tento argument užívali. A není rozloučení s antikou do dneška částí doktríny křesťanských církví?

Nicméně dnes je oblastí, kde tyto otázky hodnot nejvíce vystoupily do popředí, politika. Malajský premiér Maháthí byl velmi konkrétní při diskusi o tom, že asijské země můžou a měly by se "modernizovat", aniž by však akceptovaly některé nebo všechny hodnoty evropské civilizace. Jeho postoje nacházejí odezvu u mnoha dalších asijských politických představitelů. Diskuse o hodnotách hraje ústřední roli také v evropských zemích samých, zvláště (ale ne výlučně) ve Spojených státech, jako diskuse o "multikulturalismu". Tato verze současné debaty má opravdu velký dopad na institucionalizované společenské vědy; na univerzitách rozkvétají skupiny učenců, kteří popírají premisu jedinečnosti něčeho jako "civilizace".

Orientalismus

Pojem "orientalismus" odkazuje ke stylizovaným a abstraktním výrokům o rysech nezápadních civilizací. Je opakem konceptu "civilizace" a stal se jedním z hlavních témat veřejné diskuse od uveřejnění knih Anouara Abdel-Maleka (1981 [1963]) a Edwarda Saida (1978). Ne tak dávno byl ještě orientalismus znakem cti (viz Smith 1956). Orientalismus je modus vědění, který odkazuje ke kořenům z evropského středověku, kdy si někteří křesťanští mniši stanovili úkol porozumět lépe ne-křesťanským náboženstvím tím, že se naučí jejich jazyky a pozorně si přečtou jejich posvátné texty. Tyto aktivity samozřejmě stály na předpokladu pravdy křesťanské víry a touze po konverzi pohanů, studované texty byly nicméně brány vážně jako výraz, jakkoliv perverzní, lidské kultury.

Když se orientalismus v devatenáctém století sekularizoval, forma se příliš nezměnila. Orientalisté se dále učili jazyky a dešifrovali texty. Stále spoléhali na binární vidění světa. Místo rozlišení "křesťanský/pohanský" dosadili "západní/orientální" nebo "moderní/nemoderní". Ve společenských vědách se následně vynořily další známé polarity: vojenské a průmyslové společnosti, Gemeinschaft a Gesellschaft (společenství/komunita a společnost, koncept Ferdinanda Tönniese - pozn.překl.), mechanická a organická solidarita, tradiční a racionálně-legální legitimace, statika a dynamika. Ačkoliv se tyto polarity obvykle nevztahovaly přímo k literatuře o orientalismu, neměli bychom zapomenout, že jedna z prvních takových dvojic byl Maineho status a kontrakt, které byly explicitně založeny na srovnání indického a anglického právního systému.

Orientalisté považovali sami sebe za učence, kteří usilovně vyjadřovali svou náklonnost nezápadním civilizacím tím, že věnovali svůj život erudovanému studiu textů, aby mohli pochopit kulturu. Kultura, které tímto způsobem porozuměli, byla samozřejmě konstrukt, sociální konstrukt někoho, kdo přišel z odlišné kultury. A právě platnost těchto konstruktů se dostala pod palbu - na třech různých úrovních: říká se, že koncepty nesouhlasí se skutečností; že jsou příliš abstraktní a tak eliminují empirickou mnohost; a že jsou extrapolacemi evropských předsudků.

Útok proti orientalismu byl však víc než útok na špatné učence. Byla to také kritika politických důsledků takových sociálních konceptů. Orientalismus měl podle kritiků legitimovat dominantní mocenskou pozici Evropy, dokonce měl hrát primární roli v ideologickém krunýři evropského imperialismu v konstrukci moderního světového systému. Útok na orientalismus se spojil s obecným útokem na reifikaci, kde spojil síly se snahami o dekonstrukci narativů společenských věd. (...)

Pokrok

Pokrok, jeho skutečnost a nevyhnutelnost byly základním tématem evropského osvícenství. Někteří by jej hledali napříč celou západní filosofií (Bury 1920, Nisbet 1980). V každém případě se stal konsensuálním výchozím bodem Evropy devatenáctého století (a zůstal jím též po většinu století dvacátého). Teorie pokroku byla hluboce vtištěna do společenských věd již v době jejich vzniku.

Pokrok se stal základním vysvětlením historie světa a nosným principem téměř všech etapových teorií. Nejen to, stal se dokonce motorem veškerých aplikovaných společenských věd. Bylo nám řečeno, že máme studovat společenské vědy, abychom lépe porozuměli sociálnímu světu, protože potom budeme moci moudřeji a jistěji urychlit všude pokrok (nebo alespoň pomoci odstranit překážky, které mu stojí v cestě). Metafory evoluce nebo vývoje nebyly pouhé snahy popisovat; byly to také podněty, jež měly být předepisovány. Společenské vědy se staly rádcem (holkou pro všechno, služkou?) politiků od Benthamova panoptikonu až k Verein für Sozialpolitik, k Beveridge Report a nekonečně mnoha dalším vládním komisím, k poválečným zprávám o rasismu od UNESCO, k výzkumům Jamese Colemana o školství v USA. "Vývoj zaostalých zemí" byla po druhé světové válce kolonka, která ospravedlňovala účast společenských vědců všech politických přesvědčení na společenské a politické reorganizaci mimozápadního světa.

Pokrok nebyl jen předpokládán nebo analyzován; byl také uplatňován, vynucován. Toto se možná neliší tolik od přístupů, o kterých jsme diskutovali pod nadpisem "civilizace". Co však musí být podtrženo zde, je skutečnost, že ve chvíli, kdy "civilizace" jako kategorie začala ztrácet svou nevinnost a vzbuzovat podezření (hlavně po roce 1945), "pokrok" jako kategorie přežil a byl více než s to "civilizaci" nahradit, ježto voněl lépe. Idea pokroku se zdála sloužit jako poslední výspa, poslední útočiště eurocentrismu.

Myšlenka pokroku měla samozřejmě vždy své konzervativní kritiky, ačkoliv jejich odpor dramaticky ustupoval v období 1850-1950. Ale přinejmenším od roku 1968 kritici ideje pokroku opět ožili, vynořili se s obnovenou silou mezi konzervativci a s nově objevenou vírou na levici. Existuje mnoho způsobů, jak lze napadnout ideu pokroku. Někdo by mohl navrhnout, že to, co se nazývá "pokrok", je falešný pokrok, ale že existuje pravý pokrok, přičemž evropská verze je klam, nebo pokus o něj. Někdo jiný může navrhnout, že neexistuje nic jako pokrok - kvůli "původnímu hříchu" nebo kvůli věčnému opakování vývoje. Lze také argumentovat, jak činí někteří mimozápadní kritici z ekologických hnutí, tím, že Evropa opravdu poznala pokrok, ale snaží se nyní schovat jeho plody před zbytkem světa.

Co je jasné, je skutečnost, že idea pokroku byla označena jako evropská idea, a tak se dostala pod palbu spolu s eurocentrismem. Tento útok je nicméně často naopak protikladný kvůli úsilí jiných mimozápadních o přiměřený pokrok pro část nezápadního světa nebo pro svět celý, kteří takto sice vytlačují Evropu ze scény, ne však pokrok jako takový.

II

Různé formy eurocentrismu a různé formy jeho kritiky netvoří nutně koherentní celek. O co se můžeme pokusit, je "vyhmátnout" centrální debatu. Jak jsem již poznamenal, institucionalizované společenské vědy vznikly jako aktivita v Evropě. Jsou obviňovány z vytváření falešného obrazu společenské reality chybným chápáním, hrubým přeháněním a/nebo zkreslováním historické role Evropy, obzvláště její role v moderním světě.

Kritikové užívají tři různá (a vzájemně poněkud protichůdná) druhy tvrzení.
Za prvé že ať to bylo cokoliv, co Evropa provedla, jiné civilizace právě dělaly totéž, až do chvíle, kdy Evropa užila své geopolitické síly k přerušení tohoto procesu v jiných částech světa.
Za druhé že cokoliv to bylo, co Evropa udělala, není nic jiného než pokračování toho, co jiní byli dělali již drahnou dobu, přičemž Evropané se přechodně dostali do čela.
Za třetí že ať už tedy Evropa učinila cokoliv, tyto činy byly chybně analyzovány a byly předmětem nepřiměřené extrapolace, která má nebezpečné důsledky pro vědu i politický svět. První dva argumenty - dosti rozšířené - podle mého názoru trpí tím, co bych nazval "antieurocentrický eurocentrismus". Třetí argument se mi zdá bezpochyby správný a zaslouží si plnou pozornost. Jaký druh zajímavého zvířete by mohl být ten "antieurocentrický eurocentrismus"? Podívejme se na každé z těchto tvrzení.

Po celé dvacáté století se objevovaly osoby, které tvrdily, že v rámci, řekněme, čínské, indické nebo arabsko-muslimské civilizace existovaly kulturní základy i společensko-historický vzor vývoje, který by byl vedl k vytvoření plně rozvinutého moderního kapitalismu, nebo se společnost již skutečně nacházela na cestě k němu. V případě Japonska je argument často ještě silnější, jelikož se uvádí, že tam se moderní kapitalismus opravdu vyvinul, odděleně ale (po určitý čas) současně s jeho nástupem v Evropě. Základem většiny těchto argumentů je etapová teorie pokroku (často je to její marxistická varianta), ze které logicky vyplývá, že různé části světa byly všechny na paralelních cestách k modernitě nebo kapitalismu. Tento způsob argumentace předpokládá rozlišnost a společenskou autonomii různých civilizačních oblastí na jedné straně, na straně druhé i jejich společnou podřízenost nějakému vše přesahujícímu vzoru vývoje.

Jelikož snad všechny argumenty tohoto typu jsou specifické pro tu kterou kulturní oblast a její historický vývoj, bylo by nesmírně náročné probrat jejich věrohodnost jednu po druhé. Navrhuji, abychom tu tak neučinili. Co bych však rád zdůraznil, je logická limitace, která je společná všem těmto tvrzením, a jeden obecný intelektuální důsledek. Logická limitace je jasná. I když je pravda, že různé části světa byly na cestě k modernitě/kapitalismu, možná byly na této cestě i dosti daleko, stále zůstává problém vysvětlení skutečnosti, že to byl Západ, nebo Evropa, kdo cíle dosáhl první a byl následně schopen "dobýt svět". V tomto bodě jsme zpět u původní otázky: "Proč modernita/kapitalismus právě na Západě?".

Někteří lidé dnes popírají, že by Evropa v hlubším smyslu vůbec dobyla svět, na základě argumentů, podle kterých vždy existoval nějaký odpor, ale to se mi zdá být přehnanou interpretací reality. Neboť opravdu proběhlo koloniální dobytí, které pokrylo velkou část Země. Opravdu existují vojenské ukazatele evropské síly. Bezpochyby se vyskytovaly různé formy odporu, aktivního i pasivního, ale pokud by tento odpor byl vskutku býval významný, nebylo by dnes o čem diskutovat. Pokud budeme příliš trvat na mimoevropské agendě jako tématu, skončíme u mazání všech evropských hříchů, nebo aspoň většiny z nich. Nezdá se mi, že by kritici zamýšleli právě toto.

Ať už však považujeme evropskou dominanci za jakkoliv dočasnou, stále ji potřebujeme nejdříve vysvětlit. Většina kritiků, užívajících tento způsob argumentace, se zajímá více o vysvětlení toho, jakým způsobem Evropa přerušila přirozený proces v jejich části světa, než jak toho vůbec byla schopna. Ba co víc, tím, že se snaží umenšit účast Evropy na tomto činu, na tomto údajném "pokroku", posilují interpretaci, že to nějaký pokrok byl. Tato teorie dělá z Evropy "záporného hrdinu"- bezpochyby záporného, ale bezpochyby též hrdinu v dramatickém smyslu, neboť to byla právě ona, kdo zvítězil v závěrečném sprintu a proběhl první cílem. Co je ještě horší, toto vyvolává implikaci, že kdyby měli jen poloviční šanci, Číňané, Indové nebo Arabové by nejen mohli, oni by byli udělali totéž, tj. spustili modernitu/kapitalismus, dobyli svět a započali vykořisťovat zdroje a lidi a hrát sami roli záporného hrdiny.

Tento výklad moderní historie se zdá být velmi eurocentrický ve svém antieurocentrismu, protože akceptuje význam (hodnotu) evropského pokroku přesně tak, jak jej definovala Evropa, a pouze předpokládá, že ostatní to dělali, nebo by to byli udělali též. Z nějakého pravděpodobně náhodného důvodu Evropa získala dočasný náskok a interferovala silně s jejich vývojem. Předpoklad, že my ostatní jsme mohli být také "Evropany", považuji za velmi nepodařený pokus oponovat eurocentrismu, který ve skutečnosti posiluje nejhorší důsledky eurocentrického myšlení pro společenské vědění.

Druhý způsob opozice eurocentrických analýz popírá, že by to, co Evropa vykonala, bylo něco nového. Tato argumentace začíná zdůrazněním toho, že západní Evropa byla až do pozdního středověku marginální (periferní) částí euroasijského kontinentu, jejíž historická role a kulturní vyspělost byly pod úrovní jiných částí světa (jako arabského světa nebo Číny). To je nepochybně pravda, alespoň jako prvoúrovňová generalizace. Poté je učiněn rychlý skok a moderní Evropa je situována do konstrukce ekumeny nebo světové struktury, jež se tvořila po několik tisíc let (viz různí autoři v Sanderson 1995). Toto není neobhajitelné, ale systémový význam této ekumeny musí být dle mého názoru ještě doložen. Pak se dostaneme k třetímu kroku v pořadí: z dřívější marginality západní Evropy a dlouhodobé konstrukce euroasijské světové ekumeny se odvodí, že cokoliv, co se stalo v západní Evropě nebylo nic zvláštního, prostě jen další z variant historické konstrukce jednoho systému.

Tento druhý argument považuji za koncepčně a historicky chybný. Nezamýšlím jej tu však vyvracet (viz Wallerstein 1992a). Chci pouze ukázat, v čem je toto tvrzení antieurocentrickým eurocentrismem. Vyžaduje totiž logicky, aby bylo řečeno, že kapitalismus není nic nového - a někteří, kteří sdílí názor o kontinuitě vývoje v euroasijské ekumeně, explicitně toto stanovisko zaujímají. Na rozdíl od pozice těch, kteří tvrdí, že jiné civilizace byly též na cestě ke kapitalismu, tento argument zní, že jsme to všichni všechno dělali společně a že neexistoval skutečný vývoj směrem ke kapitalismu, protože celý svět (nebo alespoň euroasijská ekumena) byl vždy již v jistém smyslu kapitalistický.

Dovolte mi poukázat nejprve na fakt, že toto je klasická pozice liberálních ekonomů. Opravdu se moc neliší od Adama Smithe, jenž tvrdil, že existuje "sklon (v lidské povaze) ke směně, výměně a obchodování jedné věci za druhou" (1937, s.13). To eliminuje rozdíly mezi různými historickými systémy. Pokud Číňané, Egypťané a Západoevropané dělali celou dobu totéž, v jakém smyslu jsou to různé civilizace nebo odlišné historické systémy? (per contra viz Amin 1991). Pokud eliminujeme kredit Evropy, zůstane kredit vůbec ještě někomu kromě panhumanity?

Ale nejhorší je opět skutečnost, že přivlastněním toho, co moderní Evropa učinila, akceptujeme ideologický argument eurocentrismu, že modernita (nebo kapitalismus) je zázračná a úžasná, pouze přidáme, že tak jako tak se k ní vyvíjel každý. Popřením zásluh Evropy popřeme vinu Evropy. Co je tak špatně na evropském "dobytí světa", když to není nic než zatím poslední část pochodu ekumeny? Místo argumentu k Evropě kritického toto implikuje potlesk Evropě za to, že sice byla "marginální" částí ekumeny, ale nakonec si přisvojila moudrost ostatních (a starších) a úspěšně ji aplikovala.

A nevyhnutelně následuje nevyslovený závěr. Pokud euroasijská ekumena sledovala stejné vlákno po tisíce let a kapitalistický světový systém není nic nového, jaký existuje argument, že toto vlákno nebude pokračovat navždy, nebo alespoň po neurčitě dlouhou dobu? Pokud kapitalismus nezačal v šestnáctém (nebo osmnáctém) století, určitě neskončí v jednadvacátém. Osobně tomu prostě nevěřím a napsal jsem o tom nedávno několik textů (Wallerstein 1995; Hopkins & Wallerstein 1996). Má hlavní připomínka spočívá však v tom, že tento způsob argumentace není v žádném případě antieurocentrický, jelikož akceptuje sadu základních hodnot, které byly (jsou) prosazovány Evropou během období světové nadvlády, a tím podkopává nebo popírá konkurenční hodnotové systémy z jiných částí světa.

Myslím, že musíme nalézt pevnější základy protieurocentrického postoje ve společenských vědách. Třetí způsob kritiky - že to, co Evropa udělala, bylo analyzováno chybně a prošlo neadekvátní extrapolací, což mělo nebezpečné následky jak pro vědu, tak pro politickou sféru - je jistě pravdivý. Myslím, že musíme začít se zpochybněním domněnky, že to, co Evropa učinila, byl pozitivní krok. Myslím, že se musíme pustit do pozorného vyúčtování všeho, co bylo vykonáno kapitalistickou civilizací během jejího trvání, a zvážit, převažují-li vskutku klady nad zápory. To je něco, oč jsem se jednou pokusil, a vybízím ostatní, aby učinili totéž (viz Wallerstein 1992b). Mé vlastní vyúčtování skončilo zcela záporně, a proto nepovažuji kapitalistický systém za důkaz lidského pokroku. Považuji jej spíše za následek zhroucení historických bariér bránících etablování partikulární verze vykořisťujícího systému. Skutečnost, že se Čína, Indie, arabský svět a další regiony nevyvíjely směrem ke kapitalismu, je důkazem toho, že byly lépe imunizovány proti tomuto jedu - a to je šlechtí. Učinit z této zásluhy něco, za co by se měly omlouvat, je pro mne kvintesenciální forma eurocentrismu.

Raději bych dal přednost opětovnému zvážení, co není universalistické v universalistických doktrínách, které se vynořily z historického systému, jenž je kapitalistický, z našeho moderního světového systému. Tento moderní světový systém si vyvinul struktury myšlení, které jsou značně odlišné od struktur předchozích. Často se říká, že to, co je odlišné, je vývoj vědeckého myšlení. Zdá se však jasné, že to není pravda, jakkoliv úžasný moderní vědecký pokrok je. Vědecké myšlení zdaleka předchází moderní svět a vše, co je přítomné ve všech hlavních civilizačních zónách. Tato skutečnost byla pro Čínu přesvědčivě demonstrována v korpusu prací, který nastartoval Joseph Needham (Needham 1954-).

Co je specifické pro moderní struktury vědění, je koncept "dvou kultur". Žádný jiný historický systém se nepostaral o tak důkladný rozkol mezi vědou a filosofií/humanitními obory, nebo - jak by se toto, myslím, dalo lépe charakterizovat - o oddělení hledání Pravdy od hledání Dobra a Krásy. Nebylo opravdu jednoduché pojmout tento rozkol v rámci geokultury moderního světa. Trvalo tři století, než bylo oddělení institucionalizováno. Dnes je již nicméně základem geokultury a tvoří pilíře našeho univerzitního systému.

Tento koncepční rozpor umožnil modernímu světu předložit bizarní koncept hodnotově neutrálního odborníka, jehož objektivní odhady skutečnosti by mohly tvořit základ nejen inženýrských rozhodnutí (v nejširším slova smyslu), ale i společensko-politické reality. (...) Ale toto zároveň odstranilo z pozadí našich hlavních společenských rozhodnutí za posledních pětset let substancialistickou (jako protiklad k technické) vědeckou debatu. Představa, že věda je tu a společensko-politická rozhodnutí tam, je klíčový koncept, který udržuje eurocentrismus, neboť jediné universalistické propozice, které byly a jsou akceptovatelné, jsou ty, jež jsou zároveň eurocentrické. Každý argument, který posiluje rozdělení těchto dvou kultur, tak napomáhá udržovat eurocentrismus. Pokud někdo popře zvláštnost moderního světa, ztratí důvěryhodné argumenty pro rekonstrukci struktur vědění, a tedy i důvěryhodné argumenty pro nalezení inteligentních a racionálních alternativ ke stávajícímu světovému systému.

V posledních asi dvaceti letech byla legitimita tohoto rozkolu poprvé závažným způsobem zpochybněna. Takový je význam například ekologického hnutí. A toto je základním kamenem veřejného útoku na eurocentrismus. Tyto výzvy vyústily do takzvaných "vědeckých válek" a "kulturních válek", které jsou samy často zastírající, nečitelné a obskurní. Pokud máme narýsovat opětně jednotnou strukturu vědění, je velmi důležité, abychom se nenechali svést vedlejšími cestičkami, které míjí toto centrální téma. Pokud máme zkonstruovat světový systém alternativní k tomu, který je dnes ve smutné a hluboké krizi, musíme se zabývat Pravdou a Dobrem současně a neodlučitelně.

A pokud máme toto všechno zvládnout, musíme zároveň rozpoznat a uznat, že Evropa vskutku vykonala mezi šestnáctým až devatenáctým stoletím něco zvláštního, něco, co opravdu transformovalo svět, avšak způsobem, jehož negativní následky neseme dodnes. Musíme se přestat snažit zbavit Evropu její specifičnosti s chybným předpokladem, že ji tím zbavíme i nelegitimního kreditu. Přesně naopak. Musíme plně uznat zvláštnost a jedinečnost evropské rekonstrukce světa, protože jen tehdy ji bude možné transcendovat a dospět snad k celostnému, universalistnímu vidění lidské možnosti, jež se nezalekne žádného obtížného problému při hledání Dobrého a Pravdivého.

Přeložil Martin Schlemmer
Původní, anglická verze:
Eurocentrism and its Avatars: The Dilemmas of Social Science


Bibliografie:
Abdel-Malek, Anouar (1981). La dialectique sociale. Paris: Seuil. [English: Civilisations and Social Theory, Volume I of Social Dialectics. London: Macmillan, 1981.]
Amin, Samir (1991). "The Ancient World-Systems versus the Modern Capitalist World-System," Review, XIV, 3, Summer, 349-385.
Bury, J. B. (1920). The Idea of Progress. London: Macmillan.
Chen, Xiaomei (1992). "Occidentalism as Counterdiscourse: 'He Shang' in Post-Mao China," Critical Inquiry, XVIII, 4, Summer, 686-712.
Hopkins, Terence K. & Wallerstein, Immanuel, coord. (1996). The Age of Transition: Trajectory of the World-System, 1945-2025. London & New Jersey: Zed Press.
Jones, E. L. (1981), The European Miracle: Environment, Economics, and Geopolitics in the History of Europe and Asia. Cambridge: Cambridge Univ. Press.
Needham, Joseph (1954- ). Science and Civilisation in China. Multiple volumes in progress. Cambridge: Cambridge Univ. Press.
Nisbet, Robert A. (1980). History of the Idea of Progress. New York: Basic Books.
Rickert, Heinrich (1913). Die Grenzen der naturwissenschaftlichen Begriffsbildung, 2. neu beart. aufl. Tubingen: J.C.B. Mohr. [English: The Limits of Concept Formation in the Physical Sciences. Cambridge: Cambridge Univ. Press, 1986.]
Said, Edward (1978). Orientalism. New York: Pantheon Books.
Sanderson, Stephen K., ed. (1995). Civilizations and World Systems: Studying World-Historical Change. Walnut Creek, CA: Altamira.
Smith, Adam (1937 [1776]). The Wealth of Nations. New York: Modern Library.
Smith, Wilfred Cantwell (1956). "The Place of Oriental Studies in a University," Diogenes, No. 16, 106-111.
Wallerstein, Immanuel (1992a). "The West, Capitalism, and the Modern World-System," Review, XV, 4, Fall, 561-619.
Wallerstein, Immanuel (1992b). "Capitalist Civilization," Wei Lun Lecture Series II, Chinese University Bulletin, No. 23 [reproduced in Historical Capitalism, with Capitalist Civilization (London: Verso, 1995)].
Wallerstein, Immanuel (1995). After Liberalism. New York: New Press.

Poznámka překladatele:

Wallersteinův text o eurocentrismu považuji za podnětný v několika bodech. Předně pojímá svět jako celistvý systém, kde se jednotlivé části navzájem ovlivňují, žádná z nich není samostatná a autarkní, z čehož vyplývá, že každý člen nese zodpovědnost (ať už menší či větší, což je však v tomto kontextu irelevantní) za fungování a povahu celého systému. Z této odpovědnosti se nelze žádným způsobem vyvázat, vytvořit ostrůvek (více než proklamované) neutrality či nezúčastněnosti je nemožné. Texty zabývající se podobnými tématy nastavují též zajímavým způsobem zrcadlo vývoji společenských a humanitních věd a strukturám vědění, převažujícím v okruhu euroatlantické civilizace. V této souvislosti se mi jako velmi inspirativní jeví Wallersteinovy poznámky (a nejen jeho) o společenských vědách jako o služce politiky, jako děvčeti pro všechno, které prodává své služby mocenskému aparátu. Tímto tématem se zcela jistě budeme chtít zabývat podrobněji.

Nelze ovšem nepoukázat také na určitou nekonzistenci Wallersteinova přístupu, která spočívá v rozporu mezi jeho kritikou ideje pokroku jako něčeho čistě evropského a vnucovaného ostatním, a návrhem na změnu současného kapitalistického uspořádání světového systému v "systém alternativní", spravedlivější a tudíž lepší. Wallerstein vyzývá k hledání "inteligentních a racionálních alternativ ke stávajícímu světovému systému", což je myšlenka, která v sobě skrývá nejen ideu pokroku, ale dokonce ideu pokroku racionálně naplánovaného.


Související texty na Glosách:
Edward Said: Orientalism
Okcidentalismus
Jak citovat tento textWallerstein, Immanuel. Eurocentrismus a jeho avataři: Dilemata společenských věd [online]. Glosy.info, 8.květen 2004. [cit. 10.srpna 2022].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/eurocentrismus-a-jeho-avatari-dilemata-spolecenskych-ved/>. ISSN 1214-8857.