Parlamentní volby v roce 2006 ukázaly několik dlouhodobějších trendů a jevů, které stojí za pozornost. Mohou totiž naznačovat povahu českého politického systému a směr jeho dalšího vývoje. Nejdůležitějším trendem je postupující konsolidace českého parlamentarismu. Probíhá snižování míry stranické roztříštěnosti, posilování dvou největších stran, tj. posilování významu základního levopravého štěpení. Znatelně se snížil počet ztracených hlasů - tj. ubylo hlasů, které voliči dají stranám, jež se nedostanou do parlamentu - v absolutních i poměrných číslech. Tato změna chování znamená především to, že voliči vyjadřují své preference hlasováním pro etablované strany, které dostatečně reprezentují jejich zájmy. Zmenšuje se také množství neplatných hlasů.

V článku se pokusíme odpovědět na dvě v posledních hodinách a dnech velmi často kladené otázky. Jak přesně probíhá přepočet hlasů voličů na mandáty v Poslanecké sněmovně? Teoretický rozbor naleznete v dříve uveřejněném článku Parlamentní volby v ČR - Jak to funguje?, zde jej doplňujeme o názorný příklad rozdělení mandátů v nejmenším českém volebním kraji. Druhou otázkou je, jak mohla Strana zelených při rozdílu jednoho procentního bodu voličské podpory v poměru k následující KDU-ČSL získat o více než polovinu mandátů v Poslanecké sněmovně méně.

Právě jste odvolili - snad vaše rozhodnutí ovlivnila i naše volební příloha - a možná vás zajímá, co se s vaším hlasem bude dít teď a jak se podepíše na konečném výsledku voleb, v němž ta nebo ona politická strana získá podíl zastoupení v Poslanecké sněmovně.

Tento článek srozumitelně shrnuje volební systém pro parlamentní volby, přepočet hlasů na mandáty a celkový vliv na českou politickou scénu.

"Domnívám se, že můžeme hovořit o konci protiteroristické operace... dnes jsou na Severním Kavkaze jiné oblasti, kde je situace hrozivější než v Čečensku," prohlásil ruský prezident Vladimír Putin na tiskové konferenci 31. ledna 2006. Bez ohledu na zpravodajství o pokračujících střetech, klasifikaci Uppsala Conflict Data Program, podle níž Čečensko zůstává jediným otevřeným konfliktem na evropském kontinentu a neschopnost státních institucí zajišťovat v republice základní politickou, ekonomickou a společenskou bezpečnost. Tvrzení ruského prezidenta stojí nicméně za pozornost ještě v jedné věci, neboť doznává zhoršující se bezpečnostní situaci na Severním Kavkaze - s ohledem na beslanskou tragédii v září 2004, bombové útoky v Ingušsku a Dagestánu či vlnu násilností v metropoli Kabardino-balkarské republiky Nalčiku v roce 2005 a sabotáže produktovodů do Gruzie v lednu 2006 by každé jiné tvrzení ostatně znělo ještě nevěrohodněji než deklarovaná normalizace situace v Čečensku. Právě s čečenským bojem proti ruské nadvládě však současné šíření nestability na Severním Kavkaze úzce souvisí.

Vstoupili jsme do volebního roku 2006 a vyhlídky nejsou růžové. Průzkumy sice naznačují, že ODS při troše štěstí parlamentní volby vyhraje, ale nebude to vítězství tak výrazné, aby stačilo k sestavení většinové vlády s lidovci. Vše směřuje k jakémusi "vítězství - nevítězství", s nímž se začínají pomalu smiřovat nejenom příznivci ODS, ale zřejmě i samotné vedení strany. ODS kráčí ke svému "vítězství - nevítězství" pasivně a odevzdaně, podobně jako před čtyřmi lety kráčela vstříc zdrcující volební porážce.

Pozn. red.: Text Františka Mikše otiskujeme jako zajímavou ukázku diskuse, která probíhá v Občanské demokratické straně a ve skupinách jí blízkých.

V mnoha ohledech je to mimořádné dílo - ropovod BTC, pojmenovaný podle kavkazských metropolí, jimiž se vine jeho potrubí, a tureckého středomořského přístavu Ceyhan, kde svoji podzemní pouť jím protékající kaspická ropa končí, k sobě od formálního uvedení do provozu 25. května 2005 poutá mimořádnou pozornost.
Potrubí o šířce přes 1 m a celkové délce 1 760 km prochází třemi zeměmi (445 km se nachází v Ázerbajdžánu, 245 km v Gruzii a 1 070 km v Turecku). Proteče jím 1 milion barelů ropy denně (bpd) rychlostí 2 m/s. Pohání ji celkem osm pump, které ji vytlačí v nejvyšším úseku až do 2 800 m nad mořem. Ropa bude, přinejmenším zpočátku, pocházet z azerských polí Azeri, Širag a Gunešli o celkovém objemu 5,4 miliardy barelů (0,5 % světových ověřených zásob). První tanker naplněný černým zlatem z těchto nalezišť opustil Ceyhan na konci loňského roku (dříve se potrubí nenaplnilo). Majitelem ropovodu, jehož stavba přišla přibližně na 3,4 miliardy USD, je BTC Pipeline Company, v níž hlavním podílníkem je British Petroleum (30,1 %), následováno Ázerbajdžánskou státní ropnou společností (SOCAR, 25 %), Unocalem (8,9 %), Statoilem (8,7 %) a dalšími menšími akcionáři.

Západní veřejnost se pohodlně usadila do hlediště - k televizním obrazovkám - a vyslala své oči a uši - novináře - aby pro ni v přímém přenosu zprostředkovaly další díl z volné série Barevné revoluce v postsovětském prostoru. Po Gruzii, Ukrajině a Kyrgyzstánu, kde fraška v podobě zmanipulovaných parlamentních voleb všude způsobila masové protesty a změnu politického režimu, byl tentokrát na řadě Ázerbajdžán. Ke zklamání mnohých se tak nestalo. Znamená to ale opravdu porážku demokracie?

V českých médiích se během posledních týdnů často objevovalo Polsko. Bohužel většině zpravodajství chybělo hlubší pochopení zvláštností polského veřejného života, takže se většinou pouze přebírala klišé a informace vytržené z kontextu. Polská politická scéna je pro českého čtenáře dosti exotická a mechanismy fungování médií žádné hloubkové analýze problému nepřejí. Proto bych se v tomto příspěvku chtěl pokusit vysvětlit určitá paradigmata polské politiky a to, jakým způsobem se v těchto dnech projevila, spíše než popisovat jednotlivé události těchto voleb.

Jedním z hlavních vnitropolitických témat se v ČR v létě 2005 stal policejní zásah proti akci CzechTek, při němž bylo 30. července 2005 zraněno několik desítek lidí. Kritici zásahu jej označovali za neadekvátní a brutální. Bezpečnostní složky a jejich reprezentanti, zvláště pak ministr vnitra František Bublan, naopak hájili policejní postup (až na údajně ojedinělé násilné excesy) a dokonce hodlají zpřísnit legislativu v oblasti pořádání podobných akcí, přičemž se odvolávají na zahraniční zkušenosti.

Moderní historie rusko - čečenských vztahů má (prozatím) dvě válečné kapitoly. První válka v Čečensku probíhala v letech 1994 - 1996, během vlády prezidenta Borise Jelcina, a skončila neúspěchem Ruska a faktickým vítězstvím Čečenců. Druhá válka v Čečensku začala v roce 1999 a její "politické krytí" již bylo v režii Jelcinova nástupce, prezidenta Putina.

Tyto dvě války, ačkoli mezi koncem jedné a začátkem druhé uplynulo relativně velmi málo času, mají mnoho rozdílných i společných rysů, ať už z pohledu podpory veřejného mínění a názoru mezinárodního společenství, ale i připravenosti a způsobu boje ruské armády i čečenských "rebelů".

Německý slovník uvádí u termínu "der Klaus" jednoznačný ekvivalent: "Dummkopf". U slova "der Dummkopf" pak nalezneme bližší vysvětlení: "nicht klug; von schwacher, nicht zureichender Intelligenz". Nevím, co si to Duden troufá, ale přeloženo do naší mateřštiny označuje podle něj slovo "Klaus" člověka nemoudrého, kterého vyznačuje slabá, nedostatečná inteligence. Netřeba dodávat, že za tímto literárním opisem se skrývá jediný výraz, zhusta užívaný v lidové mluvě, který použít mi brání vrozený odpor k vulgarismům a úcta k mocnářství. Zdá se ovšem, že tady si němčina dovolila příliš a nezbývá, než ji odsoudit: sama se stala součástí falešného multikulturalismu, který my, co jsme naši, přirozeně zavrhujeme. Nadále budeme používat pouze angličtinu, kde se pitomec řekne úplně jinak.

Němčina se tak ocitla na jedné lodi s odporným humanrightismem, NGOismem a dalšími projevy falešné postdemokracie, v níž by si lidé nakonec začali myslet, že mohou mluvit do veřejných věcí (které jsou zpravidla věcmi, jež se jich navýsost týkají) svobodně, otevřeně, bez politického mandátu získaného ve volební soutěži politických stran. Takhle ne, vážení občané!

Politický islám či islamismus bude v této práci pojímán jako řízené úsilí o mocenské prosazení islámského řádu či islamizaci shora, zapadající do širšího proudu islámského obrození jako kulturního a společenského hnutí. Právě v rámci tohoto oživování tradičních kulturních hodnot se islamismus stává jakousi verzí moderní reality světa, byť je to právě západní modernita, která je jeho hlavním nepřítelem.

Proud politického islámu, stavící se do opozice proti současným sekulárním vládám v arabském světě, má nesmírně široké rozpětí. Nepochybně existují odlišné radikální islamistické pohledy na řešení v současnosti vnímané krize. Liší se podobou politického modelu založeného na náboženské tradici, schopností zapojit do něj například moderní liberální koncepce a též prostředky, jimiž se jeho uskutečnění snaží dosáhnout (uplatněním či neuplatněním násilí). Neschopnost vlád rozpoznat tuto pluralitu islamistické opozice či přistoupit na jednání s její umírněnou částí je pravděpodobně jednou ze základních překážek možného řešení současného napětí.

Jak je možné že populární strany slibují nesplnitelné? Jak se může opakovaně dostat k moci strana, která svůj volební program neplní? Zde se nejvíce projeví změna společnosti od doby vzniku demokracie. V dobách, kdy drobní podnikatelé, živnostníci a místní průmyslníci měli na společnost vliv (a i jejich zaměstnanci věděli, že kvalita jejich života je na zaměstnavatelích závislá), chodili k volbám lidé, kteří od státu očekávali splnitelné: funkční ekonomické prostředí a přiměřené daně, které podnikání neudusí. V současné době chodí k urnám především lidé očekávající, že jim stát dá dost peněz, i když nebude kde pracovat (sociální dávky, státní zaměstnanci), zaplatí za ně zdravotní péči, školu, postará se, aby doprava nebyla moc drahá atd.

Potřeba druhého, potřeba uznání a snad i konfliktu při konstruování skupinové identity je patrně universální. Dichotomickou vizi v případě americké zahraniční politiky však činí jedinečnou její absolutní normativní základ, ustavující nechybující rozlišení dobrého a špatného, jež do značné míry spočívá na víře ve zvlášní úlohu vyvoleného národa v dějinách vykoupení. "V našich úmyslech a zásadách není mýlky," napsal Colin Powell pro Foreign Affairs. Pojmy říše zla a osa zla jsou v tomto ohledu též příznačné.
Zvláště pro Evropany, kteří jsou pyšní na své kritické myšlení, jež se však ve sféře politiky zvrhlo v hodnotový relativismus, je takový postoj nesrozumitelný a nepřijatelný. Američané nejenže žijí v hobbesovském světě přirozeného stavu, zatímco Evropané rezignovali na jakoukoliv vnější mezinárodní odpovědnost a uzavřeli se ve své kantovské „zahradě míru a relativní prosperity,“ jak tvrdí Robert Kagan. Ve světě, kde „smlouvy bez meče jsou pouhá slova, nemající žádnou moc ochránit jednotlivce“ (Hobbes), jsou Američané schopni provádět politiku založenou na hodnotách - politiku, která je podle vládních prohlášení vedena v konečném důsledku pravidlem, jež hlásal Thomas Hobbes i Immanuel Kant: válka nemá existovat.

Byla osobnost Adolfa Hitlera pouze produktem určitého historického období, ve kterém Hitler sehrál úlohu vykonavatele společenské poptávky, nebo byla jeho silná osobnost tahounem a hlavním hybatelem? Tyto otázky zaměstnávají řadu nejen německých historiků již dlouhou dobu a spor, vedený mezi tzv. "intencionalisty" a "funkcionalisty", se stále nezdá být ukončen. Intencionalisté považují Hitlerovy záměry za první a poslední hybatele nacistické politiky, kdežto funkcionalisté prosazují tezi, že Hitlerova politika byla odvozena od funkčních mechanismů samotného nacistického režimu, na osobě vůdce více či méně nezávislých.
Německý nacionální socialismus nepřišel do Německa s Adolfem Hitlerem, Hitlerovo charismatické vůdcovství však toto masové hnutí a zemi vůbec dovedlo do extrémního radikalismu a nakonec i totální destrukce. To je hlavní teze německého historika Hanse-Ulricha Wehlera. Zástupce intencionálního přístupu Wehler přibližuje nástup Hitlera k moci a snaží se detailně popsat, do jakých podmínek vstupuje, jak je využívá a jak velký manévrovací prostor se mu naskytnul.

Ostrov Tchaj-wan (historická Formosa) byl od roku 1895 prosperující japonskou kolonií. Po skončení druhé světové války se poražené Japonsko z Tchaj-wanu stáhlo a ostrov byl navrácen Číně.
V závěrečné fázi 3. čínské občanské války (1946-1949) utrpěl vládní kuomintangský režim porážku od komunistických povstalců a stáhl se na Tchaj-wan. Po příchodu kuomintangských sil v čele s Čankajškem tak obyvatelstvo Tchaj-wanu tvořily dvě znesvářené skupiny. První byla elita spjatá s KMT, čítající zhruba 2 miliony osob, druhou tvořilo čínské etnikum narozené na Tchaj-wanu. Většina čínských starousedlíků tím byla postavena do politicky podřízené role. Cílem tchaj-wanské ekonomiky po roce 1945 se primárně stalo zajištění invaze do komunisty ovládané pevninské Číny a dobytí své vlasti zpět. V zemi byla zavedena tuhá cenzura, zneužívání antikomunistické rétoriky se stalo běžným způsobem manipulace. Na druhou stranu lze kuomintangskému režimu přiznat i řadu pozitiv oproti pevninské Číně. Nedošlo zde k úplnému zestátnění soukromého majetku ani k masovým čistkám v řadách státní byrokracie, obyvatelé nebyli vystaveni sociálním experimentům, nebyla upírána práva na svobodu náboženského vyznání.
Tchaj-wanská vláda od této doby zastává názor, že je jedinou legitimní vládou celé Číny. Vláda ČLR na kontinentě odmítala naopak vznik separátní vlády a režimu na Tchaj-wanu, zdůrazňujíc, že pouze ona reprezentuje Čínu.

Když na Ukrajině uspěla oranžová revoluce, jednalo se již o druhou zemi postsovětského prostoru, v níž bylo zezdola a nenásilně dosaženo změny politického režimu. Rozbuškou se v obou případech staly takzvaně demokratické volby, které však ve skutečnosti byly mechanismu zaručujícímu svobodnou a spravedlivou soutěž značně vzdáleny. Koncem února se konaly podobně demokratické volby v jiné, zapadlejší části postsovětského prostoru, nacházející se v samém srdci eurasijského kontinentu. Podobně jako parlamentní a prezidentské volby v ostatních středoasijských republikách, které proběhly v nedávné době či jsou naplánovány na letošní rok, tádžikistánské parlamentní volby pozicí místního autoritativního režimu neotřásly. Dění v Kyrgyzstánu naproti tomu nechává budoucnost otevřenou.
Dění sledujeme a text doplňujeme. Poslední aktualizace proběhla 26.3.2005.

Čtvrtá světová válka začala dlouhým řetězem teroristických útoků, jejichž skutečná podstata nebyla rozpoznána až do okamžiku, kdy 11. září 2001 vystoupala k nebi nad New Yorkem, Washingtonem D.C. a lánem pole nedaleko Gettysburgu v Pensylvánii mohutná oblaka černého kouře. Toto náhlé vypuknutí čtvrté světové války pozměnilo strategický obraz světa. Byli jsme postaveni před několik téměř zcela nových otázek. Mezi nimi otázky týkající se asymetrického vedení války, preventivního útoku, zlotřilých států a humanitárních intervencí.

S vítězstvím nad nepřáteli svobody mnoho lidí zapomnělo, jak pevného ducha svoboda vyžaduje. Když proto byla třetí světová válka (tj.studená válka) úspěšně skončena, mnozí lidé na všech frontách si vyžádali dlouhý odpočinek. Po tolika útrapách a strádáních si většina z nich chtěla především užít života. Namísto toho nás teroristé z jedenáctého září vyburcovali k ostražitosti před novými nebezpečími a brutálně nám připomněli, že dary svobody a záruky důstojnosti jedince a lidských práv ještě nedorazily k miliardě lidských bytostí vyznávajících islámské náboženství. Tento nedostatek základních svobod umožnil, aby dobrým jménem islámu manipulovala malá, avšak smrtící síť islámských teroristů s politickými ambicemi.

12.ledna 2005 vyslovil Evropský parlament souhlas s evropskou ústavou (přesněji: schválil zprávu o Smlouvě o Ústavě pro Evropu vypracovanou poslanci Corbettem a de Vigem, ve které se tito vyslovili pro schválení ústavy) v poměru 500 hlasů pro, 137 proti a 40 abstencí. Ústavní smlouva vstoupí v platnost až po ratifikaci ve všech 25 členských zemích EU. Euroústavu si můžete v oficiální formě stáhnout na stránkách Euroskopu, kde najdete také protokoly a přílohy, které jsou nedílnou součástí ústavní smlouvy, spolu s oficiálními doprovodnými a vysvětlujícími texty.

Převedli jsme euroústavu do formátu HTML a podařilo se nám snížit počet stran na méně než třetinu (samozřejmě beze změny obsahu) - z původních 353 stran na cca 110. To ocení jistě ti z vás, kdo si chtějí text vytisknout a v klidu prostudovat (chcete-li, můžete si nechat zobrazit přímo verzi pro tisk). Můžete též vstoupit přímo do diskuse a vyjádřit se k euroústavě samotné i ke všemu ostatnímu, co s ní souvisí.

Okcidentalismus, jenž hrál velkou roli při útocích z 11.září, je soubor představ a myšlenek o Západu v myslích těch, kteří jej nenávidí. Čtyři znaky okcidentalismu lze nalézt ve většině jeho verzí. Můžeme je nazvat město, buržoazie, rozum a feminismus. Každá z nich obsahuje souhrn atributů jako arogance, slabost, chamtivost, hříšnost a úpadek. Tyto vlastnosti jsou považovány za typicky západní, nebo dokonce americké.

To, co okcidentalismus nenávidí na Západu, nemusí vždy nutně souviset s nenávistí vůči USA. Tyto dvě oblasti by neměly být zaměňovány. Někteří nenávidí USA, protože jim pomohly, jiní z opačného důvodu. Někdo nesnáší USA, neboť pomohly jím nenáviděným vládám získat moc nebo se u ní udržet. Jedni se cítí poškozeni již pouhou existencí Spojených států, jiní jejich zahraniční politikou. Nenávist vůči USA je jediným jasným rysem, jejž lze rozeznat u určité části levice, anti-amerikanismus je součástí její identity. Totéž platí pro pravicové gaullisty. Anti-amerikanismus je důležité politické téma, které souvisí s okcidentalismem, ale není to totéž.

Před dvěma lety vyšel v časopise Policy Review článek amerického neokonzervativního teoretika a komentátora Washington Post Roberta Kagana Power and Weakness, jímž razantně vstoupil do diskuze o povaze současného mezinárodního uspořádání a budoucnosti transatlantického pouta (a nedorozumění mezi těmi, jimiž je tvořeno). Kagan shrnuje základ své teze takto: "Nastal čas skončit s předstíráním, že Evropané a Američané mají stejný názor na svět, dokonce i s představou, že žijí ve stejném světě... (Evropa)...směřuje k blaženému stavu míru a relativního blahobytu na konci dějin, k věčnému míru Immanuela Kanta. Spojené státy se však zatím nemohou vymanit z historie. Mocensky se prosazují v hobbesovském světě bezvládí, kde se nelze spolehnout na mezinárodní právo a dohody, a kde skutečná bezpečnost, ochrana i šíření řádu svobody stále závisí na vojenské síle a jejím použití." Rozlišení na hobbesovské a kantovské vnímání světa se, zcela v souladu se svou dichotomickou jednoduchostí, poměrně dobře zakořenilo. Záměrem tohoto eseje bude proniknout hlouběji pod povrch každého zmíněného náhledu převzatého z díla svého autora, za některá zažitá zjednodušující dogmata, a ukázat, že v dichotomii hobbesovského a kantovského náhledu na mezinárodní společenství se nepromítá (výsledkem jejich zjednodušené interpretace) nic jiného, než velmi prosté dělení na realistické a idealistické hledisko při realizaci zahraniční politiky. Zdali je taková projekce ospravedlnitelná či nikoli, to bude jedna ze základních otázek této práce. Druhá bude znít, zdali je z hobbesovského či kantovského konceptu skutečně možno něco získat pro uchopení naší současné mezinárodní situace.

Sudetoněmecký landsmanšaft se dlouhodobě označuje za mluvčího z Československa po druhé světové válce odsunutých sudetských Němců a jeho působení dodnes budí v českém prostředí značnou pozornost. Popularita tématu v českých médiích a s tím ruku v ruce jdoucí zkratkovitost však způsobují četná zjednodušení, která pohled na toto sdružení často značně zkreslují.

Kde se vzala nelibost české společnosti k Sudetoněmeckému landsmanšaftu? Z čeho tato organizace při formulování svých cílů a požadavků vychází? V čem se Sudetoněmecký landsmanšaft mýlí a v kterých momentech je třeba mu dát za pravdu? Na tyto otázky se budu ve své práci snažit odpovědět. Domnívám se, že přetrvávající napjatá situace mezi sdružením a zástupci české veřejnosti vyplývá z nedostatku důvěry k záměrům druhé strany, které je podle mě způsobeno setrváváním na nacionálních dogmatech vytvořených v minulém a předminulém století a z něho pramenící neschopnosti přijmout často podložené argumenty druhé strany.

Česká republika prochází vládní krizí. Podle všeho se nejedná o ten druh krize, která by byla momentem otázky po řádu společenské existence (Eric Voegelin), neboť vládní krize nejsou u nás naštěstí vnímány jako krize režimu. Pád vlády je v parlamentních demokraciích, a zejména těch, kde se vláda opírá o dohodu více politických stran, poměrně běžnou, přestože u fungujících demokracií ne příliš častou, součástí politického života. Nakonec se zdá, že vláda bude rekonstruována v podobě velmi připomínající vládu předešlou. Naše malá krize jistě není krizí ve voegelinovském smyslu, přesto spočívá její užitečnost přinejmenším v tom, že umožňuje nám, kteří politiku pozorujeme, nahlížet na některé její činitele v situacích, do nichž se během běžného politického života nedostávají. Nicméně poodhaluje též roušku problému, který je podle mého názoru podstatně závažnější, a točí se kolem otázky, zdali je český parlamentarismus fungující, a kam ve své současné podobě spěje. Sama vládní krize nutně otázku po řádu nevyvolává, neznamená to ale, že bychom si tuto otázku nemohli položit. Domnívám se naopak, že bychom si ji, a velmi odpovědně, položit měli.

Funguje totiž parlamentarismus, kterému se od jeho vzniku nepodařilo sestavit silnou, skutečně stabilní a akceschopnou vládu?

"Měly někdy, předcházejíce naší době, tři miliony lidí plnou moc a rovnou příležitost utvořit a ustavit nejmoudřejší a nejšťastnější vládu, již může moudrost člověka vynalézt?" táže se v úvodu svých Úvah o vládě (1776) John Adams, jeden z architektů americké ústavnosti. Dokument, jenž vznikl ve philadelphském ústavním shromáždění, se bezpochyby stal pro mnohé pozdější generace vzorem zhmotnění liberálně demokratické tradice v konkrétní politické skutečnosti. Pojďme se podívat na napětí mezi participační demokracií a konstitučním liberalismem, jak se vyvíjelo v teoretické diskusi, která následovala Prohlášení nezávislosti (1776), abychom mohli poté ukázat, kde přesně se v americkém politickém systému překážky čisté demokracii nacházejí a naznačit, v jakém stavu se americká demokracie a konstituční liberalismus nacházejí dnes. Za užitečný bedekr nám poslouží kniha Fareeda Zakarii The Future of Freedom (2003).

První české volby do Evropského parlamentu se blíží. Podívejme se, jak zvládly politické strany svou přípravu. Jaké připravily volební programy? Která strana byla pilná a která svůj úkol zanedbala?
Přehled volebních programů přinesl spíše zklamání, klíčová témata často nebyla pokryta, mnoho stran či hnutí se zabývalo něčím, co v Evropském parlamentu nelze (nebo nemá smysl) prosazovat.