Česká republika prochází vládní krizí. Podle všeho se nejedná o ten druh krize, která by byla momentem otázky po řádu společenské existence (Eric Voegelin), neboť vládní krize nejsou u nás naštěstí vnímány jako krize režimu. Pád vlády je v parlamentních demokraciích, a zejména těch, kde se vláda opírá o dohodu více politických stran, poměrně běžnou, přestože u fungujících demokracií ne příliš častou, součástí politického života. Nakonec se zdá, že vláda bude rekonstruována v podobě velmi připomínající vládu předešlou. Naše malá krize jistě není krizí ve voegelinovském smyslu, přesto spočívá její užitečnost přinejmenším v tom, že umožňuje nám, kteří politiku pozorujeme, nahlížet na některé její činitele v situacích, do nichž se během běžného politického života nedostávají. Nicméně poodhaluje též roušku problému, který je podle mého názoru podstatně závažnější, a točí se kolem otázky, zdali je český parlamentarismus fungující, a kam ve své současné podobě spěje. Sama vládní krize nutně otázku po řádu nevyvolává, neznamená to ale, že bychom si tuto otázku nemohli položit. Domnívám se naopak, že bychom si ji, a velmi odpovědně, položit měli.

Funguje totiž parlamentarismus, kterému se od jeho vzniku nepodařilo sestavit silnou, skutečně stabilní a akceschopnou vládu?