Snad je tři týdny po uvedení filmu do kin na recenzi trochu pozdě, nevím. Tento film si ji však zaslouží, a to ne jen tak nějakých pět deset řádek zakončených příslušným počtem hvězdiček, ale pěkně dlouhé pojednání. Ne snad, že by to byl film tak dobrý - ve skutečnosti si o dlouhou reflexi říká právě svou nevalnou kvalitou.

Je totiž fakt, že Apocalypto ťalo do živého nejen odborníky z řad vědců, ale i docela obyčejné Maye nebo míšence, kterým se příliš nezamlouval způsob, jakým Gibson vyobrazuje jejich kulturu a předky. Ale ani v případě, že jste obyčejný nezaujatý divák, se neubráníte zamyšlení nad tím, jak blízko k realitě vlastně obraz mayské civilizace, který se nám tu předkládá, má.

Zajímá-li se někdo o Mezoameriku, dřív nebo později se musí konfrontovat s problémem nejožehavějším: s faktem, že právě v těchto civilizacích vykrystalizovalo rituální násilí do děsivé podoby hekatomb lidských obětí, kterým byla zaživa vytrhávána srdce na obětním kameni. Lidská oběť a obecně bolestivé rituální mučení či sebepoškozování lidského těla jsou fakta, se kterými se musí vyrovnat kdokoli, kdo se pokouší nějak mezoamerickým civilizacím přiblížit - bez nich není obrázek těchto kultur úplný.

Nicméně stručnému přehledu vývoje a technik musí předcházet určité varování. V naší kultuře jsou úmyslně způsobovaná fyzická bolest a zejména smrt natolik problematický, odsuzovaný a tabuizovaný fenomén, že nahlédneme-li, byť jen špehýrkou, jinam, kde byly smrt a bolest ve své nejděsivější podobě každodenním chlebem, málokdo z nás se ubrání děsu.

U starých amerických kultur hrálo nebe a úkazy na něm pozorovatelné nesmírně důležitou, ba přímo klíčovou úlohu. Jižní Amerika se v době před Kolumbem vyznačovala výrazně astrálním charakterem pantheonů - kultury jako Mochikové, Chimú, Nazca nebo i Inkové uznávaly nebeská tělesa jako nejvýznamnější božstva a často se setkáme s huacas (svatyněmi) zasvěcenými Slunci, Měsíci nebo hvězdám. V Mezoamerice však dospěla fascinace oblohou až do jakési posedlosti, která vyústila v obdivuhodně přesná astronomická pozorování, nesmírně propracovaný kalendář, který nemá ve zbytku světa obdoby, a ve velice komplikovaný astrologický věštebný systém spojený s klíčovým provázáním času a prostoru.

V této práci se pokusím nastínit typologii proměn, jakých doznává v náboženství Mezoameriky nejnebezpečnější šelma tohoto kontinentu. Jakkoli se může zdát, že je pojetí jaguára kompaktní, záhy zjistíme, že nabývá nejrůznějších podob a inkarnací, a to jednak v závislosti na zeměpisné oblasti a jednak s přihlédnutím k období, na jaké bychom se soustředili. Všeobecně platí, že základem pro kult jaguára ve všech jeho podobách, je kultura Olméků, kde vykrystalizovala povaha této šelmy, určující pak nadále jeho pojetí v regionu. O jeho další upevnění a o náznak jeho postklasických podob se postaral Teotihuacán a jeho další rozšíření a jistou unifikaci charakteru zobrazování a role v mythologii i kultu nakonec zapříčinili Toltékové svou úctyhodnou expanzí.

Z většiny základních a důležitých úloh, které hrál a hraje jaguár v myslích obyvatel mezoamerického kulturního areálu, se pokusím stručně vypreparovat pět základních principů, které tato šelma může ztělesňovat, na což máme pramenů v zásadě dostatek. Za prvé, jaguár je silně spjat se symbolikou chthonickou a fertilní. Za druhé, setkáváme se s ním v souvislosti se Sluncem, jelikož zároveň byl u některých etnik symbolem solárním. Za třetí, co se týče role v praktické stránce náboženství, je jaguár jakožto predátor přirozeně zosobněním síly, a jako takový se objevuje jako atribut vládců a bojovníků. Za čtvrté, setkáváme se s jaguárem jako jednou z podob, jíž může nabývat božstvo, nebo přímo jako s božstvem jako takovým. Pátý a poslední způsob, jak může jaguár vystupovat v mezoamerických náboženstvích, je role nástroje ničení a zániku nebo přímo vykonavatele eschatonu.