6.července 2022 |
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
|
|
Byla osobnost Adolfa Hitlera pouze produktem určitého historického období, ve kterém Hitler sehrál úlohu vykonavatele společenské poptávky, nebo byla jeho silná osobnost tahounem a hlavním hybatelem? Tyto otázky zaměstnávají řadu nejen německých historiků již dlouhou dobu a spor, vedený mezi tzv. "intencionalisty" a "funkcionalisty", se stále nezdá být ukončen. Intencionalisté považují Hitlerovy záměry za první a poslední hybatele nacistické politiky, kdežto funkcionalisté prosazují tezi, že Hitlerova politika byla odvozena od funkčních mechanismů samotného nacistického režimu, na osobě vůdce více či méně nezávislých.
Německý nacionální socialismus nepřišel do Německa s Adolfem Hitlerem, Hitlerovo charismatické vůdcovství však toto masové hnutí a zemi vůbec dovedlo do extrémního radikalismu a nakonec i totální destrukce. To je hlavní teze německého historika Hanse-Ulricha Wehlera. Zástupce intencionálního přístupu Wehler přibližuje nástup Hitlera k moci a snaží se detailně popsat, do jakých podmínek vstupuje, jak je využívá a jak velký manévrovací prostor se mu naskytnul.
Koncem března 1935 se třetí francouzská republika v soupeření s nacionálněsocialistickým Německem nacházela na vrcholu své politické nemohoucnosti. Hlavní téma evropské diplomacie od počátku třicátých let, otázka řízeného a jednotného odzbrojení jako prostředku k zajištění míru v Evropě, bylo kvůli posilování německé vojenské moci definitivně pohřbeno. A co více - německé rozhodnutí z března 1935 ukázalo, že Francie je ochotna přijmout zjevné porušení versailleské smlouvy.
Co zapříčinilo ztrátu síly francouzské diplomacie? Proč se třetí republice nepovedlo prosadit své bezpečnostní zájmy proti diktátorskému Německu, které v Evropě sotva vyvolávalo sympatie? Tyto otázky nemohou být zodpovězeny jen poukazem na hospodářskou depresi a politicko - morální krizi ve Francii. Francouzská politika vůči nacionálněsocialistickému Německu se navíc v žádném případě nevyznačovala jednoznačnou ztrátou účinných prostředků.
Jejím základním problémem bylo to, že byla utvářena mnoha náhodami a širokou škálou osobností, že se při jejím utváření střetlo mnoho taktik, koncepcí a strategií. Při zachování stejných společenských podmínek se třetí republika mezi roky 1933 a 1935 pokusila o tři rozdílné, zcela si odporující zahraničněpolitické koncepce. Byla jimi Daladierova politika ambivalence, Barthouova politika síly a Lavalova politika začínajícího appeasementu.
Okcidentalismus, jenž hrál velkou roli při útocích z 11.září, je soubor představ a myšlenek o Západu v myslích těch, kteří jej nenávidí. Čtyři znaky okcidentalismu lze nalézt ve většině jeho verzí. Můžeme je nazvat město, buržoazie, rozum a feminismus. Každá z nich obsahuje souhrn atributů jako arogance, slabost, chamtivost, hříšnost a úpadek. Tyto vlastnosti jsou považovány za typicky západní, nebo dokonce americké.
To, co okcidentalismus nenávidí na Západu, nemusí vždy nutně souviset s nenávistí vůči USA. Tyto dvě oblasti by neměly být zaměňovány. Někteří nenávidí USA, protože jim pomohly, jiní z opačného důvodu. Někdo nesnáší USA, neboť pomohly jím nenáviděným vládám získat moc nebo se u ní udržet. Jedni se cítí poškozeni již pouhou existencí Spojených států, jiní jejich zahraniční politikou. Nenávist vůči USA je jediným jasným rysem, jejž lze rozeznat u určité části levice, anti-amerikanismus je součástí její identity. Totéž platí pro pravicové gaullisty. Anti-amerikanismus je důležité politické téma, které souvisí s okcidentalismem, ale není to totéž.