Katrina na Glosách

Evakuace

Bylo to zhruba čtrnáct dní, co jsme přijeli na stipendijní pobyt do New Orleans. Sotva jsme však zakotvili, zaplatili všechny univerzitní poplatky a začali se poohlížet po barech, levných obchodech a zajímavých lidech, rozhodl se kdosi, že to přeci jen s námi zaonačí jinak.

Většina z nás měla v podstatě z Katriny legraci. Jak jsem si ověřila už mnohokrát, Češi mají velice specifickou národní vlastnost, a totiž pocit, že se jim nemůže vůbec nic stát. První zprávy o tom, že se na nás něco řítí, většina z nás obdržela ve čtvrtek večer nebo v pátek ráno. Význam, jaký jsme těmto varováním přikládali, dobře ilustruje fakt, že většina mezinárodních studentů v noci z pátku na sobotu vytloukala bary ve Francouzské čtvrti. Mě nevyjímaje. Na pátek večer byla naplánovaná v univerzitním kampusu velká párty, a protože cedule s pozváním hlásala, že bude jídlo zadarmo, přišlo skutečně hodně lidí. Zatímco se jedlo a tancovalo (a nepilo - v kampusu je alkohol totiž přísně zakázán), obcházel lidi nenápadný pán z rektorátu a taktně upozorňoval, že na nás jde hurikán Katrina a že bychom se měli připravit na případnou evakuaci a sbalit si zavazadlo s věcmi tak zhruba na tři dny.

Ve světle toho, co se stalo potom, lze snadno nařknout univerzitní pracovníky z podceňování situace. Nicméně Louisiana je frekventovaná oblast, kam během sezóny zabloudí minimálně dva nebo tři hurikány, místní jsou už tudíž na evakuace a poplachy zvyklí a nenechají se jimi vyvést z rovnováhy. Loni byl velký alarm, když na New Orleans mířil hurikán Ivan (jenž v Evropě dostal přezdívku Ivan Hrozný), ovšem na poslední chvíli se vítr naštěstí stočil zpátky na východ a poplenil Floridu. Někteří ze zahraničních studentů na UNO Ivana zažili a teď, když pomalu stoupal poplach kvůli Katrině, si zachovávali orientální klid a rozhodně nemínili opustit svoje domovy. Jinými slovy z toho plyne poučení, že zkušenosti nemusí být člověku vždycky k užitku.

Každopádně většina nás zahraničních studentů opustila univerzitu už kolem desáté a přesunula se do centra užít si divokou párty podle evropského gusta. Naše pětičlenná skupinka byla konkrétně vedená Dominikem, místním rodákem, doktorandem na historii na UNO, který nás naložil do auta, aby nám ukázal nejlepší místní podniky. Po příjemné kávě v krásné staré kavárně (stylově zašlé, jak už to máme my intelektuálové rádi) jsme se přesunuli do baru na vínko a jednohubky a někdy ve dvě v noci jsme pak změnili lokál a přesunuli se tancovat do jednoho z poněkud divočejších místních podniků. Mírně znaveni fyzicky i společensky jsme asi v pět ráno dorazili na kolej, kde nás očekávala informace o nadcházející evakuaci. Nikdo jí nebral vážně, zejména ne Dominik, který se opovržlivě vyjádřil o "panice" a doporučil nám, ať proboha neztrácíme hlavu a zůstaneme na Bienville Hall. Poklábosili jsme ještě na schodech, pak zapadli do postelí a asi o půl šesté usnuli zaslouženým spánkem. Ne na dlouho, jak se záhy ukázalo.

V deset hodin ráno zazvonil v našem pokoji telefon. Moje spolubydlící Marta se převrátila ospale na posteli, hmátla pro sluchátko a nezřetelně se ohlásila. Vzápětí vyletěla do sedu, nasadila si brýle a široce rozevřenýma očima zatápala po protější stěně. Z toho jsem vyrozuměla, že se něco děje. "Kam," houkla anglicky do telefonu. "Dobře, dobře, budu tam."

Položila sluchátko, otočila se na mně a hlesla" "Evakuace."

"Kdo to byl?" zeptala jsem se.

Marta si v New Orleansu přivydělávala jako lektorka češtiny. Ukázalo se , že jedna z jejích studentek jí právě zavolala a upozornila jí, že Katrina se blíží, část města začíná balit kufry, a pokud Marta neví, kam se vrtnout, tak ona má ještě jedno místo v autě.

Někdo tak má štěstí!

"No co ale budu dělat já?", lekla jsem se.

"Slovenky", řekla Marta opět jednoslovně a začala okamžitě vytáčet telefonní číslo. Ona a ještě další Češka Bára se seznámily o pár dní předtím se dvěma slovenskými studentkami, Marcelou a Lucií, které už byly na UNO víc než rok, bydlely v domečku kousek od koleje a především - měly auto. Za jiných okolností by mi bylo krajně hloupé navézt se k někomu, koho jsem v životě neviděla, ale obavy už ve mně začaly hlodat.

Slovenky naštěstí souhlasily a nabídly mně a Báře, ať přijdeme kolem třetí hodiny k nim do domku a koukáme se s nimi na zprávy. Že pravděpodobně nikam nepojedou, ale že kdyby zavřeli univerzitu, můžeme u nich alespoň přespat, a že čekají další lidi s podobným problémem, takže kdyby se situace zhoršila, můžeme alespoň odjet ve velké skupině. Ulevilo se mi a Marta byla také ráda, protože měla výčitky svědomí, že odjede a nechá tam Báru i mě bez pomoci.

Mezitím jsme si na představu evakuace zvykly a trochu se uklidnily, takže jsme v klidu sešly dolů do haly uvařit si v kuchyňce kávu a posnídat. Jelikož místní kuchyňka na Bienville Hall má dvě stěny prosklené a je jimi vidět na chodbu, mohly jsme si ověřit, že toto varování už část studentů vzala vážně - dost lidí snášelo své rozměrné saky paky ze schodů, nasedalo do aut a mizelo z města. "Dominik říkal, že nic nebude," zavrtěla Marta hlavou. Věřili jsme mu, protože byl podle vlastních slov členem jakési krizové komise a měl by tudíž informace jako jeden z prvních. "Nejspíš je to prostě jen panika a za pár dní se vrátíme."

Studentka přijela pro Martu o půl dvanácté a mně připadl úkol probudit Báru a povědět jí tu slastnou novinu. Nicméně ani v té chvíli to nevypadalo tak zle, oficiální stanovisko univerzity znělo, že se samozřejmě můžeme evakuovat, pokud chceme, ale jinak vše nadále funguje normálně.

Bára vstala a na rozdíl ode mě jí byla informace o hurikánu sdělena zároveň s faktem, že naštěstí máme kam jít. Dala si sprchu, sbalila se a já, abych neseděla nečinně v kuchyni nad nedojedeným jídlem, jsem sledovala v hale Weather Channel. Než jsem prvně pohlédla na televizi, byla jsem docela v klidu, ale neustálé záběry ničivých hurikánů z minulosti střídající se s dramatickými prognózami a varováními (pro které tou dobou, pokud to mohu posoudit, nebyl ještě žádný důvod) by vyděsily i klidnějšího člověka, než jsem já. Prchla jsem do pokoje, překontrolovala, zda je v kufru vše potřebné - a naštěstí do něj umístila i pozapomenutou složku s imigračními dokumenty. Přehlédla jsem batoh i tašku s notebookem a vrátila se do haly.

Sedla jsem si na pohovky vedle kanceláře vrátné a čekala, až přijdou nějaké čerstvější informace. Záhy jsem zaznamenala, že vedle mě usedla asi čtyřicetiletá vychrtlá žena, která vypadala, že by evidentně ráda navázala kontakt. Začaly jsme si povídat. Paní byla mezinárodní studentka z Libanonu, přijela do New Orleans studovat hudbu a vůbec se jí nelíbilo, jakým směrem se začaly věci vyvíjet. "Co budeme dělat?" stěžovala si. "Jsem tu teprve týden! Nikoho tu neznám, nemám kam jít, nevím, kde je tu nádraží, nevím, jak se dostat na letiště, to je prostě neuvěřitelné!" Dala jsem jí za pravdu. "A vy máte nějaký plán?" Bylo mi skutečně líto jí říct, že ano, ale že jí bohužel nemůžu vzít s sebou, protože Slovenky naznačily, že mají auto plné.

Pak přišla Bára a téměř vzápětí se věci pohnuly opět kupředu. Z rektorátu přišla zpráva, že situace je vážná a kampus v šest hodin večer téhož dne zavře, všichni se musí povinně evakuovat. "Ale kam půjdu!" vyděsila se Libanonka a vypadala, že nemá daleko od hysterického záchvatu. "Můj bože! Prožila jsem celý život v zemi, kde zuří válka. Tolik jsem toužila jít studovat hudbu, mám nadání, mohla jsem být skladatelka. Jenže ve válce takové věci prostě dělat nemůžete! A teď když jsem se konečně dostala sem a začala jsem uskutečňovat svůj životní sen, stane se tohle..." Rozplakala se a já a Bára jsme se na ní bezmocně dívaly a nevěděly, co říci. Naštěstí nás z rozpaků dostal jeden spolužák, který se přišel zeptat, co budeme proboha dělat. Později jsem se dozvěděla, že si Libanonka vzala taxíka a odjela na letiště. Co se s ní stalo dál, jsem se nedozvěděla.

Postupně se v hale sešla většina stipendistů z Čech a z dalších zemí a debatovala, co teď. � panělka Marta, která bydlela o pokoj vedle, oznámila, že má tetičku v Memphisu v Tennessee a že kdyby někdo nevěděl, kam se vrtnout, může jet s ní. Auto má však už bohužel plné. Někteří se toho nadšeně chytli, hlavně dva Češi, impulzivní Kryštof a flegmatik Jiří (který si posléze vysloužil přezdívku Jirkahonza), a shodli se, že zajedou na letiště, kde jsou kanceláře půjčoven aut, zapůjčí nějaké to vozidlo, vrátí se pro ostatní a odjedou společně na sever k tetičce. Postupně se tak většina Čechů z koleje vytratila, kromě Lukáše, který do poslední chvíle sháněl jakýkoli transport. "Kam půjdeš", ptal se ho Jirkahonza. "No člověče, ty, kdo nemají kam jít, evakuují do Superdómu" (neworleánského obřího stadionu), "asi tam půjdu, to by byly fotky!" Tehdy ještě nikoho nenapadlo, že napohled nejpevnější stavba ve městě přijde o kus střechy a stěn a že tisíce lidí, které se tam uchýlily, budou uzavřeny víc než týden v apokalypse města bez elektřiny, vody a jídla. Naštěstí Jirkahonza Lukáše přemluvil, aby se raději přesunul někam jinam. Zda mu tím zachránil život, je otázka, ale rozhodně mu ho výrazně zjednodušil.

Protože jsme s Bárou zůstaly na koleji až do pozdního odpoledne, byly jsme svědky nejrůznějších kuriózních evakuací. Zlatou medaili si rozhodně zaslouží černoch, který všechno své oblečení, čisté i špinavé, naházel na hromadu do obrovské průhledné plastikové bedny a tu přenášel nezakrytou přes halu, takže se nám všem naskytl nezapomenutelný výhled na celou paletu špinavých srolovaných ponožek a zašlých slipů. Na druhém místě se pak umístil náš známý Henri, potomek Akadských Francouzů, který téměř po špičkách snesl do haly malou bedničku pečlivě přikrytou ručníkem. "Co to máš," vyzvídala jsem. "Pšššššššt," zasyčel v odpověď a spiklenecky si položil prst na ústa. "Evakuuju křečka! Přece ho tu nemůžu nechat!" Nadzvedla jsem látku a zpod ní na mě vyděšeně vykouklo zvířátko, které sice Weather Channel asi nesledovalo, ale jeho instinkty mu ho skvěle suplovaly. "Už dva dny běhá po kleci jak blázen," povzdechl si Henri. "Věděl o hurikánu dřív, než CNN. No neboj," utrousil k hlodavci, jehož přítomnost na koleji byla mimochodem přísně zakázaná. "Vždyť už jedeme."

Když nakonec uhodila třetí hodina, nastal čas popadnout zavazadla a vyrazit směrem ke světlejším zítřkům. Slovenky už na nás čekaly a byly naprosto nevzrušené. "Máme tetování," přivítaly nás hned ve vchodu a vytasily se s lepicí sadou obtisků na kůži pro děti. "Pojďte dál, uděláme vám kafe."

Byly jsme u nich sice první, ale rozhodně ne jediné. Postupně se začali trousit další, vesměs také mezinárodní studenti. Kolem páté večer se ozvali Kryštof a Jirkahonza. Na letišti prý už žádná auta nezbyla, takže co že mají dělat a jestli nemohou jet s námi, oni dva a ještě Turek Ali. Ve finále nás tudíž bylo sedmnáct, a protože než se sedmnáct lidí dohodne, co a jak, zabere to hodně času, strávili jsme defakto celý večer tím, že jsme na něco nebo na někoho čekali. Když se konečně dostavili všichni a mohli jsme tudíž vyrazit, bylo krátce po půlnoci.

Už jsem říkala, že Slovenky původně vůbec odjet nechtěly. Nicméně ráno, krátce po Martině telefonátu, jim zabušil na dveře jejich soused Rodney a když se dozvěděl, že se nikam nechystají, udělal jim půlhodinovou přednášku o hurikánech, tak ostrou, že ihned začaly vyděšeně balit kufry. Původní plán zněl vyrazit do Natchezu, města kousek na západ od Baton Rouge, tam přečkat to nejhorší a vrátit se. Nicméně naštěstí se Rodney dostavil ještě jednou večer, aby si ověřil, jak vypadá situace, a když si vyposlechl náš plán, jenom se shovívavě ušklíbl.

"Musíte rozhodně na sever od Jacksonu," prohlásil nesmlouvavě a rozbalil mapu. "Do Memphisu nebo raději víc na západ, podle posledních zpráv se Katrina stáčí na východ, takže v Arkansasu byste tomu úplně utekli. Jižně od Jacksonu to bude ještě bouře o síle hurikánu, to byste si vůbec nepomohli, severněji se už Katrina rozlomí na tropické bouřky a to už se dá snést. Ale radši jeďte ještě západněji, třeba až k Hot Springs." Dal nám ještě další rady, kde a jak kempovat, kde jsou pusté silnice bez pump a kam raději nejezdit. Slovo dalo slovo a ustavila se trasa přes Jackson, Greenville a Pine Bluff, končící na severu Arkansasu ve Smokey Mountains, kde měl být krásný národní park. Protože pak dvě ze čtyř aut našeho konvoje byly staré plechovky bez klimatizace, čekali jsme s odjezdem hluboko do noci. No a samozřejmě také proto, abychom se vyhnuli zácpám, které logicky vzniknou, když se jednoho krásného dne celé velkoměsto sebere a vyrazí hromadně na sever. Čas jsme si mezitím krátili sledováním zpráv, které postupně přidávaly na razanci. Z teoretické hrozby se stal hurikán páté kategorie (snad by ho označili i za šestou, kdyby pátá nebyla nejvyšší stupeň), jehož oko se řítilo přímo na New Orleans. Krvelačná Katrina si nás vybrala za svůj cíl a nevypadala, že se chystá změnit názor.

Když jsme konečně krátce po půlnoci opouštěli spící město, bylo krásně. Nebe bylo vymetené, bez jediného mráčku, hvězdy se studeně blyštěly. Vůbec nic nenapovídalo tomu, co se s městem stane za pár desítek hodin.

Cesta na sever

Že nás rozhodně nečeká jednoduchá "cesta tam a zase zpátky", jsme pochopili už záhy před Jacksonem, když jsme zjistili, že z našeho čtyřčlenného konvoje zbývají pouze dvě auta. Naštěstí někoho napadlo ještě si před odjezdem vyměnit telefonní čísla, takže nebyl velký problém zjistit, co se stalo. Třetí článek karavany, stará popelnice � paněla Marka, měla už své zlaté časy dávno za sebou, ba dokonce i ty stříbrné, bronzové a železné - v budoucnosti jí evidentně čekala už jen doba rezavá. Mark jí kdysi pořídil za celých dvě stě dolarů, což je ekvivalent přibližně pěti tisíc korun, a podle toho také vypadala - z pětirychlostní převodovky fungovaly pouze čtyři stupně, takže auto dokázalo vyvinout maximální sebevražednou rychlost osmdesát kilometrů v hodině, přičemž vydávalo zvuky, za jejichž hlasitost by se nemusely stydět ani Niagarské vodopády.

Ztratili jsme je prakticky hned, nicméně nic jsme nezaznamenali. Naše auto (ve složení Marcela, Lucia, Bára, já a slovenský adept kvantové fyziky Peter) bylo totiž těsně sledované autem Jamese, jediného Američana v naší skupince (v jehož voze byl Ali, Jirkahonza a Rakušan Stefan). Přes jeho Thunderbirda nebylo ve tmě vidět, jaké auto ho následuje, on sám si pak nedělal s ostatními auty vůbec žádné starosti. Naštěstí jsme se předtím dohodli na McDonaldu kousek před Jacksonem, kde se zastavíme a dáme si nějaké to kafe. Tam se právě ukázalo, že Markovo "auto" není schopné držet s námi tempo, takže zbylé dva vozy zůstaly daleko za námi. Navíc se jako na potvoru něco porouchalo v motoru, takže Mark volal, že musel zastavit a shání opraváře. Dohodli jsme se, že za těchto okolností nemá smysl na sebe čekat, a domluvili jsme další místo schůzky, kemp poblíž Greenville na hranici Mississippi a Arkansasu. A protože nikdo z nás neměl s sebou vybavení na táboření, vedly naše následné kroky do Walmartu, obřího supermarketu největšího amerického řetězce, abychom se náležitě zásobili. Většina z nás pořídila karimatku, někdo i spacák (my ostatní jsme spoléhali, že v horku, jaké v těchto oblastech vládne, ho nebudeme potřebovat) a koupily se dohromady tři stany. Jedinou výjimku tvořil Stefan, jenž pořídil rovnou rozsáhlé nafukovací lehátko o rozměrech menší ropné plošiny, a když ho někdo upozornil, že to bude tedy nafukovat dobré dvě hodiny, zakoupil navíc ještě pumpičku.

Do kempu jsme dojeli v deset hodin ráno a strávili den povalováním po trávě, spaním, čtením a klábosením. Zbytek karavany dorazil až večer když už se stmívalo, nešťastní cestovatelé se vysypali ze dveří obou aut a vrhli se na připravené láhve s vodou. Protože v kempu byly u každého místa pro stan zabudované železné rošty na grilování, napadlo někoho neutrácet za restaurace, ale uspořádat barbecue. Vybraná skupinka tedy už odpoledne navštívila blízký Walmart a jakmile se objevila zbývající auta, začalo se vařit. Přestože jsme všichni teplou večeři vážně potřebovali, bylo to to nejsmutnější grilování, jaké jsem kdy zažila. Osamělí jedinci postávali s talíři kolem stolů, v malých skupinkách brzo odumíral hovor a všichni jsme mysleli na to, co se touto dobou děje v New Orleans. Byla neděle v noci, právě tehdy měla do města dorazit Katrina.

Jediný, kdo si naše grilování bezvadně užil a nacpal se až do bezvědomí, byli místní arkansaští komáři. Kemp ležel ve státním parku Lake Chicot, na břehu krásného jezera, kde se to hmyzem doslova jen hemžilo. Druhý den ráno většina z nás vstala tak neuvěřitelně pokousaná, že jsme si pupínky léčili ještě za týden.

Noc byla nad očekávání příjemná pro většinu z nás, i pro ty, kteří, jako já, spali bez spacáku na karimatce. Bylo skutečně příjemně teplo. James se nicméně moc nevyspal, protože kempování nesnášel, jel s námi prakticky proti své vůli a lehnout si do stanu striktně odmítl. Spal tedy pokroucený za volantem svého Forda a v zásadě se tedy nelze divit, že celou noc nezamhouřil oka. S typickou americkou zhýčkaností trval celou cestu na okamžitém transferu někam do pohodlného hotelu, a těžko se smiřoval s tím, že na to většina z nás nemá peníze. Ke cti se mu však musí přiznat, že se podřídil a nenechal nás v kaši tím, že by vzal auto a sám odfrčel hledat důstojné ubytování.

Druhý den ráno se odpojilo jedno z aut, osazené multietnickou směsí Němec, Venezuelanka a Trinidaďanka, a vyrazilo k příbuzným do severní Alabamy. Zůstaly nám tedy jen tři vozy, my, James a samozřejmě Mark, kde se kromě jeho španělského řidiče tísnil ještě Kryštof, Francouz Greg a další dvě slečny z Francie (z Lyonu a Marseille), jejichž jména si bohužel nepamatuji, jelikož se držely většinou stranou od ostatních a povídaly si jen mezi sebou.

Válečná rada se sice dohodla, že se pojede pomalu, aby Mark nezůstal někde trčet sám, ale už se nedokázala shodnout, kam přesně zamíříme. Nechtělo se nám trmácet už moc daleko, takže varianta Smokey Moutains padla, polovina lidí pak hlasovala pro Little Rock, hlavní město Arkansasu, zbytek propagoval Hot Springs, lázeňské město v srdci stejnojmenného národního parku. Abychom dlouho neprotahovali situaci, shodli jsme se nakonec na kompromisu: pojedeme do Pine Bluffu, středně velkého města, jež leželo na cestě do obou míst, tam si dáme oběd a s konečnou platností rozhodneme, co a jak. A tak se také stalo.

Všem (kromě Jamese) nám už lezla krkem americká strava vyznačující se strašlivými kombinacemi sladké a slané chuti a převažujícím rychlým občerstvením, takže jsme nadšeně uvítali, když jsme zjistili, že v Pine Bluffu na místě srazu mají čínskou restauraci. Udělali jsme příjemné majitelce velkou radost, když se nás tam všech čtrnáct nahrnulo a začalo si objednávat. Když však vyšlo najevo, že jsme uprchlíci z Louisiany, dostali jsme nejen dolar slevu každý, ale ještě kávu zadarmo. A také nám Číňanka pověděla, že se v městě právě Červený Kříž otevřel útulek pro oběti hurikánu a že bychom měli zamířit tam. Slovo dalo slovo a část konvoje se tam jela podívat: vrátili se nadšení, že prý je to bezvadné. Dojedli jsme, zaplatili a vydali se zjistit situaci.

Bylo to místní kongresové centrum, které se proměnilo v dočasný příbytek louisianských vyhnanců. Jeden z jeho konferenčních sálů se změnil na obrovskou ložnici o desítkách polních lehátek, druhý sloužil jako improvizovaná jídelna. Byli jsme první utečenci, kteří sem zamířili, takže jsme nevyhnutelně vzbudili místní rozruch. Okamžitě se na nás sesypali novináři, fotografové a kameramani, Stefan a James se dokonce objevili v televizních zprávách. O dva dny později volalo Kryštofovi české BBC a natočilo s ním rozhovor.

Neustálou pozornost médií nicméně překonala ochota a laskavost dobrovolníků Červeného Kříže, kteří přibývali přímo úměrně tomu, jak rostl příval uprchlíků z hurikánem zasažených oblastí. K nim se záhy přidaly i místní pinebluffské dámy, které ve skupinkách přicházely do Convention Center zeptat se, jak nám mohou prospět. Ochota všech a neustálá pozornost dostoupila v závěru až té úrovně, že se člověk prakticky nemohl hnout ze sálu, aniž by se ho někdo nezeptal, jestli mu náhodou nemůže nějak pomoci.

Vůbec na nás byli všichni neuvěřitelně hodní. Když se tehdy Mark během cesty odpojil od konvoje, zastavili ho v jednu chvíli policajti. A protože nejen že neměl auto pojištěné, ale nedisponoval ani řidičským průkazem, už se v duchu připravoval na příjemnou noc za americkým katrem. Policajt však místo komisní žádosti o dokumenty pouze stáhl okénko a mile Markovi sdělil, že vidí, že mají louisianskou značku a že jestli chtějí, policejní stanice v nejbližší díře po granátu rozdává uprchlíkům kávu zadarmo! O pár dní později jely Lucia a Marcela po dálnici a náhle je předjel auťák, z okénka mávali lidi a naznačovali, aby zastavily. Načež vyskočili z auta a darovali nám čtyřicet dolarů, prostě jen tak!

Padl tak další vesměs evropský předsudek, že Američani jsou sobečtí a na kariéru zaměření lidé, kteří se věnují jen vydělávání peněz a nic jiného je nezajímá. Nikdo z lidí přítomných v Convention Center nedělal tuhle práci pro peníze, ani oficiální zaměstnanci American Red Cross, ani místní dobrovolnice a dobrovolníci, natož ochotní kolemjdoucí a kolemjedoucí. Prožili jsme v útulku týden, spali jsme zadarmo, jedli zadarmo, dokonce na nás udělali sbírku šatstva, tašek, bot a dětských hraček. Naší skupině to bylo až trapné, protože jsme se jako oběti vlastně necítili: přišli jsme sice o pár věcí, ale naše domovy nebyly ohrožené, všichni naši příbuzní a přátelé byli v bezpečí, všichni jsme se měli kam vrátit. Zvlášť velký kontrast jsme tvořili k chudým rodinám z New Orleans, které dorazily krátce po nás a jež přišly doslova o všechno ve spoušti, kterou Katrina nadělala. Některé z nich měly i malé děti, dokonce i miminka, byli mezi nimi starci i těhotné ženy. Jeden starý pán se pod tíhou událostí zhroutil tak, že ho odvezla záchranka do nemocnice s podezřením na infarkt. Ve srovnání s neštěstím těchto lidí jsme byli pouze v dočasné nepříjemné situaci. Paradoxně se však většina zájmu obracela k nám, protože jsme zřejmě pro média i místní reprezentovali evropskou exotiku.

Nakonec jsme tak kvůli nedobrovolnému cestování poznali tento kout lépe, než by nás kdy napadlo. Během týdne jsme navštívili dvě rezervace, jednak regionální park Delta River poblíž Pine Bluffu, jednak státní park Cane Creek. Delta River je malý kus původního lesa kousek od města, kde se zachovaly i malé bažiny a jezírko. V budově mají výstavu vycpaných ptáků, akvárium, terária a výhled na zahradu s kolibříky, za domem pak začíná naučná stezka táhnoucí se přibližně dva kilometry skrz přírodu. Měli jsme štěstí a viděli nejen divoce žijící malé želvy a vodní ptáky, ale i několik srn s koloušky a malinkého krásného zeleného hádka. Příjemná atmosféra parku a fyzický pohyb nám všem hodně prospěl a vytáhl nás ze zasmušilosti, do které jsme nevyhnutelně upadali v útulku.

Cane Creek je úplně jiný. Parku vévodí krásné jezero, z jehož vody vyrůstají mrtvé kmeny stromů i živé cypřiše. Správce parku pronajímá loďky, na nichž je možné se po jezeře projíždět, rybařit nebo fotografovat ptáky; nadšeně jsme té možnosti využili a strávili příjemné dvě hodiny veslováním a odpočinkem. Kolem jezera pak vede naučná stezka lesem, na arkansaské poměry velmi suchým: zde jsme bohužel žádné štěstí na zvířata neměli, kromě velkých bílých a obrovských černých volavek na jezeře.

Zásluhou jednoho z dobrovolníků Červeného Kříže, pana Jamese "Peanuta" Johnsona, bývalého zaměstnance místní továrny na papír, jsme se pak dostali i do útrob jedné z poboček International Paper, největšího výrobce papíru v USA. "Mlýn na papír", jak mu Američani říkají, je obří industriální stavba plná hal, trubek, nádrží s chemikáliemi, dřeva a pilin a vyrábí se zde jak normální papír, tak voskovaný pro magazíny a katalogy. U příjezdové cesty stála cedule "Vítejte, studenti z New Orleans", takže jsme pochopili, že jsme atrakce jak my pro ně, tak oni pro nás. Na přivítanou nás vyfotili, pak jsme nasedli do auta a vozili nás hodinu po areálu a vysvětlovali, kde přichází dřevo, kde se z něho dělají piliny, s čím se co míchá a kam to pak jde, aby vznikla výsledná papírová směs. Následoval oběd, na nějž se jelo do zasedací místnosti - a jakmile jsme vešli do výtahu, objevili jsme uvnitř něj nástěnku s připíchnutým aktuálním továrním věstníkem - a na něm naši fotku! Rozhodně musím ocenit rychlost práce autora článku. Nakrmili nás obřími šťavnatými hamburgery a živě se zajímali o nás i o naši situaci a o to, co se chystáme dělat dál. Na závěr následovala dlouhá exkurze výrobními halami mezi rozžhavenými stroji a monstrózními rolemi papíru, kde želbohu nebylo pro hukot mašin našeho průvodce prakticky vůbec slyšet. Každopádně jsme tak získali velice zajímavý zážitek - a také každý několik kopií továrních novin se svou fotkou.

Musím také zmínit paní Joannu. Zatímco většina místních lidí přicházela do útulku jen tak se podívat a poptat se, zdali je někdo nepotřebuje, paní Joanna šla na věc ze zcela jiného úhlu. Vyprávěla nám, že jednoho dne ráno dávala věci do pračky a najednou jí napadlo, že útulek je plný lidí, kteří si nemají kde vyprat prádlo. Nelenila, zakoupila velké igelitové pytle a vyrazila do Convention Center posbírat špínu a vyprat jí. Marcela, jedna ze Slovenek, se rozhodla, že jí pomůže, v autě se spřátelily a paní Joanna začala vymýšlet, jak nám pomoci. Když se dozvěděla, že většina z nás potřebuje studovat a psát diplomové práce, ale přišli jsme o univerzitu, zvedla telefon a zavolala do Little Rocku na místní University of Arkansas at Little Rock, jestli by nás nemohli přijmout. Slovo dalo slovo, dostala se až k prorektorovi pro studijní záležitosti a dohodla nám s ním schůzku. Pan Donaldson nás laskavě přijal, probral s námi možnosti, které se naskýtají, a ještě nás pozval na oběd, který zaplatil z vlastní kapsy. Přestože se naše skupina později rozprchla po celých Spojených státech, minimálně Stefan určitě nakonec skončil právě v Little Rocku.

Koncem týdne už začínalo být pomalu jasné, kam se kdo vrtne. Někteří Češi se rozhodli odjet domů a přesunout si stipendium na příští semestr, další sehnali místo na jiných univerzitách (například Francouzky odjely do Illinois, odkud pro ně dokonce poslali auto). James se, pokud vím, vrátil domů do New Jersey, v hluboké depresi, bohužel, protože mu jeho přítelkyně pár dní po hurikánu oznámila, že s ním končí. Mark s Gregem čekají, jak se vyvine situace, a pokud se UNO tento semestr už neotevře, nechají se přepsat na Louisiana State University, podobně jako Slovenky. Bára odletěla k rodičům svého přítele do Washingtonu a později sehnala místo na virginské univerzitě. Ali, když jsem odjížděla, váhal, zda se rovněž přesunout na LSU, vrátit se do Turecka nebo zda odjet ke kamarádovi do Kalifornie a užívat tam slunce a místních krás. A já jsem se po týdnu stráveném v Pine Bluffu rozhodla zkusit štěstí a vyrazit do Austinu do Texasu, na univerzitu, kde mají snad nejlepší ústav latinskoamerických studií v celých USA. Později jsem se dozvěděla, že bývalá spolubydlící Marta skončila šťastně v Houstonu na další pobočce University of Texas.

O univerzitě v New Orleans jsme měli celou dobu jen stručné a kusé zprávy. Snad dvě třetiny kampusu vyvázly nezaplavené, takže je velká naděje, že alespoň část z nás se znovu šťastně shledá se svými věcmi. Marcela a Lucia byly však bohužel po zásluze potrestány za to, že nám tolik pomohly - jejich přízemní domeček nepochybně potopě neušel. Jak velký je rozsah škod se ukáže tehdy, až se budeme moci vrátit. Město však zatím zůstává uzavřeno.

Na závěr je třeba říci, že nikdo z nás nezapomene na laskavost, s jakou jsme se v Arkansasu setkali, na ochotu, obětavost a pochopení, kterého se nám tam dostalo. Něco takového asi nelze nikdy oplatit, i tak jsme ale všichni velice dlužní Američanům a jejich neuvěřitelné povaze a pozitivnímu přístupu. Fakt, že většina z nás odjížděla z Evropy s antiamerickými předsudky, je v tomto světle velmi zahanbující. Velmi, velmi zahanbující.